PAMÁTNÍK LEOŠE JANÁČKA

Expozice Život a dílo Leoše Janáčka je umístěna u někdejší varhanické školy v zahradním domku, kde žil Leoš Janáček v letech 1910 až 1928. Zahrnuje původní Janáčkovu pracovnu s klavírem, v další části domku je moderní expozice, která podává základní textové a obrazové informace o životě skladatele a připomíná jeho nejznámější díla. 13. července 1881 se Leoš Janáček oženil se Zdeňkou Schulzovou, dcerou ředitele učitelského ústavu. Mladí manželé bydleli zprvu v Měšťanské (nynější Křížové) ulici na Starém Brně; po narození dcery Olgy 15. srpna 1882 bydleli na Klášterním (nynějším Mendlově) náměstí č. 2. Tam vznikala Janáčkova první opera Šárka i Počátek románu, kantáta Amarus a sbory, inspirované básněmi Petra Bezruče. Zde se narodil i zemřel Janáčkův syn Vladimír (1888-1890), zde dokončoval skladatel svou "Pastorkyni", když umírala v roce 1903 jeho milovaná dcera Olga. Když v roce 1908 získal Janáček pro varhanickou školu budovu na Giskrově (nynější Kounicově) ulici, napadlo ho, že místo nepotřebných koníren, stojících v zahradě budovy, by bylo možno postavit domek pro ředitele varhanické školy; v nájemném, které by ředitel platil, se měly splácet náklady na postavení domku. Stavba, k níž brzy získal svolení, byla realizována podle návrhu stavitele Aloise Horáka a 2. července 1910 se Janáčkovi stěhovali. Nový byt byl sice méně prostorný než předchozí, ale útulný a měl elektrické osvětlení. Janáček zde našel důstojné i klidné prostředí pro svou práci. Hospodyně Janáčkových, Marie Stejskalová, o tom vypráví: "Nemohlo být v Brně lepšího bydlení, než jaké jsme teď měli my "v domečku", jak jsme začali říkat a jak se to potom ujalo napřed na varhanické škole a potom v celém Brně. Chodilo se k nám z Haberlerovy (nynější Smetanovy) ulice proti botanické zahradě širokou mřížovou branou přes dvůr varhanické školy do zahrádky vlevo. Pán dal zahrádku oddělit od ostatního dvora nízkým železným plůtkem s brankou u chodníčku, kolem kterého jsme potom mívali plno květin, nejvíc kosatců, blízko vchodu do domečku byla skalka. Ve stínu a vlhku kolem arkýře se krásně dařily kapradiny, školnice z varhanické školy jim říkala "čertovy prsty". Bývaly až po pás vysoké, naši si je dovezli z Hukvald. Mezi nimi rostly konvalinky. Po délce plotu do Haberlerovy ulice byly keře bílého a modrého plnokvětého šeříku. Když se na jaře rozvily, byly domeček i varhanická škola plné vůně, my jsme měli v pokojích všude velké kytice, kdekomu jsme rozdávali šeřík…V zahrádce rostlo pár ovocných stromů: dvě hrušky, bluma, meruňky, třešeň; jabloním se tam nevedlo. Nejblíž domečku, u plotu zahrady vedlejšího semináře, stál vlašský ořech. Dobře se mu tam dařilo a brzy se rozrostl tak, že jsme z nejvyšších větví nemohli česat ořechy…Tam, kde bylo na zahrádce nejvíc slunce, pěstovali jsme nejnutnější zeleninu pro kuchyni. Všichni tři jsme zde rádi pracovali: pán si sám ošetřoval keře vína u zdi semináře, lezl na žebřík, když česal ovoce, taky rád opatroval okurky. Z Giskrovy ulice k oknům pánovy pracovny se táhl ještě jeden kus zahrady, ale tam bylo mezi varhanickou školou a Engelmannovou vilou moc stínu, nic se tam nedařilo, tak tam zahradník Reiching, co nám taky upravoval Oluščin hrob, vysel jeden trávník a zasadil tam čtrnáct krušpánků, jak si to pán přál… Den ode dne se nám dařilo v domečku líp, zvlášť když začala škola. To jsme až v bytě slyšeli hrát varhany a na dvorku pod podjezdem , hlavně na zelené lavičce u vchodu, bylo pořád živo, smích, křik, jak se tam elévi před hodinou nebo po ní bavili. Co chvíli k nám zaskočil některý z profesorů a hlavně slečny profesorky, třeba jen na pár slov s milostpaní. Tak jsme vždycky věděly hned, co se na varhanické škole děje. Bylo teď u nás rušněji, víc života a spokojenosti. Klidně uběhla zima, a když se otevřelo jaro, to se teprv ukázalo, jak je tu krásně. Z botanické zahrady se z rána a na večer táhlo plno vůně, a když rozkvetly naše šeříky, až hlava bolela, jak to mámilo. A toho zpěvu kosů, drozdů, pěnkav - ani všechny ty ptáky neznám, co kolem domečku zpívali". Byt v domku za varhanickou školou byl třípokojový, jeho průčelí se otvíralo do zahrady na severní straně. Do bytu se vcházelo verandou, z níž vedly jedny dveře do kuchyně a druhé do předsíně; z předsíně se vstupovalo do salónu a odtud do Janáčkovy pracovny. Mezi pracovnou a kuchyní byla ložnice, která - stejně jako kuchyně - neměla přímé osvětlení. Stavitel byl zřejmě nucen respektovat soukromí sousedního objektu a nemohl okna v domku situovat na nejteplejší jižní stranu. Proto paní Janáčková ozdobila ložnici i kuchyni bílými pokrývkami s lidovým vyšíváním, které alespoň poněkud zjasnily tmavé místnosti. Okna salónu vedla na západ a okna v arkýři na severní průčelní stranu, kde se dobře dařilo klíviím, které často kvetly ještě v zimě. Před okny arkýře stál vyřezávaný kolovrátek, který paní Janáčková dostala od své babičky. Vedle dveří do předsíně stával stříbrník s rodinným porcelánem a sklem, na protější stranu mezi okna postavil Janáček ruskou ikonu, kterou koupil v Moravské ústředně. Vpravo od ní na malém stolečku na šití ležel Olžin vějíř a jugoslávské opánky. Dveře mezi salónem a pracovnou byly ozdobeny krásnou slováckou koutnicí. Téměř celé zařízení bytu - včetně nábytku v pracovně - pocházelo z výbavy paní Janáčkové. Okna pracovny, nejteplejší místnosti v domku, vedla na západ. Mezi okny stávala selská malovaná truhla, kterou Janáček koupil u starožitníka Rubínka na Pekařské ulici za 5 zlatých a kterou mu později vymalovala žena malíře Joži úprky Anežka. "Jí ty květy a jablíčka samy rostly pod rukama", vypráví Marie Stejskalová. "Omalovala truhlu tak krásně, že na ní mohl každý oči nechat." Janáček si do této truhly ukládal rukopisy svých skladeb a paní Janáčková tam ukládala i ty rukopisy, které Janáček odhodil do proutěného koše na papíry jako nepotřebné. V roce 1918 "objevil" Janáček v truhle partituru své první opery Šárka, později už vybíral rukopisy z truhly Janáčkův žák Břetislav Bakala a objevoval skladby, na které Janáček už dávno zapomněl, např.Suitu op. 3, Adagio pro orchestr, motivicky spjaté s operou Šárka a Zápisník zmizelého, který v roce 1921 připravil k provedení. Proto první výtisk Zápisníku obdržel Bakala s Mistrovým věnováním:"Že jste to vytáhl z truhly, proto na památku L. Janáček, Brno 23. listopadu 1921." V rohu u dveří do salónu stával Janáčkův psací stůl, na něm v kovových rámečcích fotografie Antonína Dvořáka a skladatelovy dcery Olgy; stříbrné psací náčiní dostal Janáček darem od manželů Stösslových v roce 1919. V rohu - mezi dveřmi do salónu a do ložnice - stála kamna a vedle nich police s notami. Proti dveřím do salónu stála knihovna, kterou si Janáčkovi dali dělat, když se stěhovali do domku, vlevo od ní stoleček s křeslem. Uprostřed místnosti stál klavír zn. Ehrbar, který manželé Janáčkovi dostali v roce 1881 od Zdeňčina otce Emiliána Schulze. Hippův chronoskop byl původně umístěn v ředitelně varhanické školy (rohové místnosti v 1. patře budovy); Janáček na něm měříval délku hovoru, když revidoval své časové údaje o nápěvcích mluvy a potřeboval jej ke svým přednáškám o skladbě na mistrovské škole. Na zdi mezi knihovnou a okny bývaly zavěšeny věnce a stuhy mezi fotografiemi interpretů a přátel, nad psacím stolem visívaly portréty Leoše a Zdeňky od malíře J.L. Šichana. Janáčův portrét je dnes v pracovně na Hukvaldech, Zdeňčin portrét si odvezl po její smrti do Vídně její bratr dr. Leo Schulz. Vedle dveří z pracovny do ložnice visela velká Olžina fotografie, na druhé straně malovaný talíř, který dostal Janáček od členů Ruského kroužku, když se přestěhoval do nového bytu v roce 1910. Talíř je opatřen rusky psaným věnováním. V tiché pracovně, vzdálené městskému hluku, Janáček komponoval: v domku za varhanickou školou prožil svá nejplodnější léta, zde vzniklo celé jeho stěžejní dílo. Zde jej navštěvovali jeho žáci, zde pracoval se svými opisovači, zde jej vyhledávali jeho přátelé z domova i z ciziny. A když v roce 1928 zemřel, rozhodla se Zdeňka Janáčková po poradě s profesorem Vladímírem Helfertem věnovat zařízení pracovny tehdejšímu Zemskému muzeu v Brně. Protože však zprvu nebyla v Zemském muzeu vhodná místnost, byla Janáčkova pracovna na krátkou dobu umístěna v Městském muzeu (v budově nynější Nové radnice) a konečně v roce 1935 přestěhována do Moravského zemského muzea. Zdeňka Janáčková bydlela v domku za konzervatoří se svou hodpodyní Marií Stejskalovu sama: v bývalé Mistrově pracovně, pod fotografií své dcery Olgy, zemřela 17. února 1938. V roce 1956 se Janáčkova pracovna vrátila do domku za konzervatoří a byla zde instalována v původní podobě; 8. 6. 1957 byla však zpřístupněna veřejnosti jen část Janáčkova bytu, zbylá část byla obývána domovníkem. V budově někdejší varhanické školy má své sídlo oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea, které soustředilo ve svých sbírkách jedinečné janáčkovské fondy a rozsáhlou janáčkovskou dokumentaci. Město Brno již dříve uctilo Mistrovu památku tím, že jeho jméno trvale vtělilo do názvu své vysoké školy a svého operního divadla. Vybudování Památníku Leoše Janáčka je dalším výrazem úcty ke skladateli, který rozvoji hudební kultury Brna věnoval nejlepší léta svého života.

Autor článku: Svatava Přibáňová

Poslední změna: