|
Arne Novák
(2. 3. 1880 Litomyšl - 26. 11. 1939 Polička)
Historik a kritik české literatury, badatel vycházející z metodologického
pluralismu a zastávající tradicionalistickou koncepci. Autor monografických studií a
soustavný kritik soudobé tvorby, projevující se osobitě i ve vlastních, umělecky stylizovaných
portrétních esejích. Editor a redaktor literárních publikací, publicista, kulturní činitel.
Literární obměnu křestního jména Arnošt zvolil ze sympatie ke skandinávské literatuře. Syn spisovatelky Terézy Novákové a středoškolského profesora klasické filologie Josefa Nováka zůstal ze sedmi sourozenců záhy sám. Do roku 1895 studoval na litomyšlském gymnáziu, po přestěhování do Prahy na Akademickém gymnáziu a od roku 1898 germanistiku a bohemistiku na filozofické fakultě Karlovy univerzity. Po válce roku 1920 byl jmenován řádným profesorem české literatury na nově založené Masarykově univerzitě v Brně, pomáhal ji budovat (byl dvakrát děkanem a v letech 1938-39 rektorem), hájil její existenci, snažil se k ní připoutat významné osobnosti. Byl také členem České literárněhistorické společnosti a Pražského lingvistického kroužku.
Ve znalce české, německé i světové literatury vyrostl mimořádně rychle. V sedmnácti debutoval jako kritik, v šestadvaceti se habilitoval. Již za studií ho prací s materiálem zaujali profesoři Jan Jakubec a Jaroslav Vlček, okouzlil Jaroslav Vrchlický svým uměním vcítit se do spřízněných duší básníků a T. G. Masaryk schopností chápat myšlenkovou a mravní náplň díla. Velmi se také obdivoval F. X. Šaldovi, pod jehož vlivem pochopil literární kritiku jako svébytnou tvůrčí schopnost, a třebaže se s ním brzy názorově rozešel, považoval se za jeho žáka.
Arne Novák chápal literaturu jako součást systému duchovních hodnot vytvářených velkými osobnostmi, z nichž myslitelé a básníci stojí nejvýše. Toto myšlenkové východisko podmínilo charakter celé jeho činnosti - vášnivé subjektivní zaujetí v přístupu k uměleckým jevům, široké pojetí předmětu bádání, vyhraněný zájem o významné básnické jevy, vědomý eklekticismus ve volbě metod a konečně i vývoj od podcenivého názoru na minulost českého písemnictví k svéráznému tradicionalismu.
Počátek jeho literárněvědné práce představuje německy psaný spisek Die tschechische Literatur der Gegenwart (1907, s J. Jakubcem) a Stručné dějiny literatury české (1910), završením jsou pak Přehledné dějiny literatury české (1936-1939), čítající osmnáct set stran. Zachycují vývoj českého a slovenského písemnictví po bezprostřední současnost, kterou Novák dobře znal jako literární kritik (od roku 1921 stálý spolupracovník Lidových novin). Obsahují množství bibliografických údajů, charakterizují novinářství, vývoj humanitních vědních oborů i literaturu pro mládež. Jsou komponovány jako sled kapitol, které přibližují dobové myšlenkové a umělecké proudy v kontextu evropského vývoje.
Nepřetržitý proud tvoří v Novákově díle drobné i rozsáhlejší práce, rozmanité výběrem problémů i metodou jejich řešení. Otázkou metodologie se Novák zabýval velmi instruktivně např. ve spise Kritika literární (1916). Jeho již zmiňovaný eklekticismus byl podmíněn množstvím otázek, které si kladl. V drobné monografii Jan Neruda (1910) se např. pokusil o výklad díla z prazážitku, ve studii o Máchově Pouti krkonošské provedl formovou analýzu, všestranně vyložil osobnost a dílo v dvoudílné monografii Svatopluk Čech (1921, 1923) a k sociologické metodě se pak přiklonil ve věcné studii Ruchovci a lumírovci v boji proti křivdě a za právo (1938).
Při četnosti své práce a v souladu se svou duchovědnou koncepcí prolínal postupy vědecké i umělecké, přístupy historické i kritické, objektivně zdůvodněné i ryze subjektivistické.
Nejčastěji se pokoušel o literární portrét. Monograficky vydával rozsáhlejší práce, jako Viktor Dyk (1936), Otokar Březina (1938), drobnější shromažďoval v souborech, např. Mužové a osudy (1941), Zvony domova (1916), Nosiči pochodní (1928), Duch a národ (1936). Především v posledních dvou vykrystalizoval Novákův tradicionalismus a až idealistické pojetí národa.
Zvláštním projevem Novákových extenzivních zájmů byla jeho pojednání o krajové literatuře např. Problémy moravské literatury (1922) nebo jeho exkursy do výtvarného umění Praha barokní (1915), doprovodné texty k výtvarným publikacím i výtvarné zřetele v literárních analýzách. Od recenzní práce přecházel Novák plynule k literární publicistice, k fejetonům, sloupkům i cestopisným črtám. Velkého rozsahu nabyla také jeho účast ve sborníkových publikacích nebo naučných slovnících (Ottův slovník naučný, Meyers Lexikon) stejně jako jeho veřejné projevy k různým kulturním příležitostem (Řeči a proslovy, 1931), jež vyústily v politicky angažovaná vystoupení v době Mnichova (Zoufalství a víra, 1947).
Novákovo rozsáhlé dílo i při problematičnosti některých generalizací a subjektivních vývodů podstatně spoluurčovalo vývoj české literární historie v přelomové době jejího odvratu od pozitivismu a jako elementární zdroj poučení o národní slovesnosti mělo význam pro celou českou kulturu.
Literární obměnu křestního jména Arnošt zvolil ze sympatie ke skandinávské literatuře. Syn spisovatelky Terézy Novákové a středoškolského profesora klasické filologie Josefa Nováka zůstal ze sedmi sourozenců záhy sám. Do roku 1895 studoval na litomyšlském gymnáziu, po přestěhování do Prahy na Akademickém gymnáziu a od roku 1898 germanistiku a bohemistiku na filozofické fakultě Karlovy univerzity. Po válce roku 1920 byl jmenován řádným profesorem české literatury na nově založené Masarykově univerzitě v Brně, pomáhal ji budovat (byl dvakrát děkanem a v letech 1938-39 rektorem), hájil její existenci, snažil se k ní připoutat významné osobnosti. Byl také členem České literárněhistorické společnosti a Pražského lingvistického kroužku.
Ve znalce české, německé i světové literatury vyrostl mimořádně rychle. V sedmnácti debutoval jako kritik, v šestadvaceti se habilitoval. Již za studií ho prací s materiálem zaujali profesoři Jan Jakubec a Jaroslav Vlček, okouzlil Jaroslav Vrchlický svým uměním vcítit se do spřízněných duší básníků a T. G. Masaryk schopností chápat myšlenkovou a mravní náplň díla. Velmi se také obdivoval F. X. Šaldovi, pod jehož vlivem pochopil literární kritiku jako svébytnou tvůrčí schopnost, a třebaže se s ním brzy názorově rozešel, považoval se za jeho žáka.
Arne Novák chápal literaturu jako součást systému duchovních hodnot vytvářených velkými osobnostmi, z nichž myslitelé a básníci stojí nejvýše. Toto myšlenkové východisko podmínilo charakter celé jeho činnosti - vášnivé subjektivní zaujetí v přístupu k uměleckým jevům, široké pojetí předmětu bádání, vyhraněný zájem o významné básnické jevy, vědomý eklekticismus ve volbě metod a konečně i vývoj od podcenivého názoru na minulost českého písemnictví k svéráznému tradicionalismu.
Počátek jeho literárněvědné práce představuje německy psaný spisek Die tschechische Literatur der Gegenwart (1907, s J. Jakubcem) a Stručné dějiny literatury české (1910), završením jsou pak Přehledné dějiny literatury české (1936-1939), čítající osmnáct set stran. Zachycují vývoj českého a slovenského písemnictví po bezprostřední současnost, kterou Novák dobře znal jako literární kritik (od roku 1921 stálý spolupracovník Lidových novin). Obsahují množství bibliografických údajů, charakterizují novinářství, vývoj humanitních vědních oborů i literaturu pro mládež. Jsou komponovány jako sled kapitol, které přibližují dobové myšlenkové a umělecké proudy v kontextu evropského vývoje.
Nepřetržitý proud tvoří v Novákově díle drobné i rozsáhlejší práce, rozmanité výběrem problémů i metodou jejich řešení. Otázkou metodologie se Novák zabýval velmi instruktivně např. ve spise Kritika literární (1916). Jeho již zmiňovaný eklekticismus byl podmíněn množstvím otázek, které si kladl. V drobné monografii Jan Neruda (1910) se např. pokusil o výklad díla z prazážitku, ve studii o Máchově Pouti krkonošské provedl formovou analýzu, všestranně vyložil osobnost a dílo v dvoudílné monografii Svatopluk Čech (1921, 1923) a k sociologické metodě se pak přiklonil ve věcné studii Ruchovci a lumírovci v boji proti křivdě a za právo (1938).
Při četnosti své práce a v souladu se svou duchovědnou koncepcí prolínal postupy vědecké i umělecké, přístupy historické i kritické, objektivně zdůvodněné i ryze subjektivistické.
Nejčastěji se pokoušel o literární portrét. Monograficky vydával rozsáhlejší práce, jako Viktor Dyk (1936), Otokar Březina (1938), drobnější shromažďoval v souborech, např. Mužové a osudy (1941), Zvony domova (1916), Nosiči pochodní (1928), Duch a národ (1936). Především v posledních dvou vykrystalizoval Novákův tradicionalismus a až idealistické pojetí národa.
Zvláštním projevem Novákových extenzivních zájmů byla jeho pojednání o krajové literatuře např. Problémy moravské literatury (1922) nebo jeho exkursy do výtvarného umění Praha barokní (1915), doprovodné texty k výtvarným publikacím i výtvarné zřetele v literárních analýzách. Od recenzní práce přecházel Novák plynule k literární publicistice, k fejetonům, sloupkům i cestopisným črtám. Velkého rozsahu nabyla také jeho účast ve sborníkových publikacích nebo naučných slovnících (Ottův slovník naučný, Meyers Lexikon) stejně jako jeho veřejné projevy k různým kulturním příležitostem (Řeči a proslovy, 1931), jež vyústily v politicky angažovaná vystoupení v době Mnichova (Zoufalství a víra, 1947).
Novákovo rozsáhlé dílo i při problematičnosti některých generalizací a subjektivních vývodů podstatně spoluurčovalo vývoj české literární historie v přelomové době jejího odvratu od pozitivismu a jako elementární zdroj poučení o národní slovesnosti mělo význam pro celou českou kulturu.
Použitá literatura:
Kol. autorů ČSAV: Arne Novák, in: Lexikon české literatury, díl 3/I (M-O), Praha 2000, s. 559-569.
Kol. autorů ČSAV: Arne Novák, in: Česká literatura 1918-45, díl1, Praha 1970, s.295-298.
Kol. autorů ČSAV: Arne Novák, in: Slovník českých spisovatelů, Praha 1964, s.361-362.
Z materiálu uloženého v oddělení dějin literatury Moravského zemského muzea v Brně.
- Arne Novák - maturitní foto z r. 1898. (foto)
- Arne Novák na studiích v Mnichově 8. 6. 1904 (originál s dedikací otci). (foto)
- Arne Novák v době svého působení na reálce v Kutné Hoře. (foto)
- Arne Novák v roce 1921 před příchodem do Brna. (foto)
- Portrét Arna Nováka od Jaroslava Verise (1930). (foto)
- Kresba Arna Nováka a Jaroslava Kvapila od Huga Boetingera z r. 1930. (foto)
- Teréza Nováková s manželem Josefem. (foto)
- Arne Novák píšící v zahradě. (foto)
- Pracovní stůl Arna Nováka. (foto)
- Arne Novák s chotí Jiřinou na výletě na Českomoravské vysočině. (foto)
- Arne Novák v letech 1935-37 v Praze na Hřebenkách. (foto)
- Rukopis článku "První vítězství Gabriely Preissové" pro časopis Světozor. (foto)
- Kondolenční dopis Svatopluku Čechovi. (foto)
- Grafický dvojlist z knihy ilustrovaných monografií Arna Nováka: Praha barokní. Vydal spolek výtvarných umělců Mánes v Praze, uspořádal Josef Mánes. (foto)
Poslední změna: