|
František Gellner
(19. 6. 1881 Mladá Boleslav - asi září 1914 válečná fronta Halič)
Básník a satirik, který v lyrice popěvkovitého charakteru dospěl
od mravní deziluze ke skeptické vyrovnanosti. Prozaik, fejetonista, dramatik, karikaturista, grafik a malíř.
Jeho otec, nezámožný židovský obchodník, byl přesvědčením socialista se zájmem o soudobou literaturu, matka měla spisovatelské sklony. V Mladé Boleslavi, kde se narodil, vychodil Gellner základní školu i gymnázium. Za studií se podílel na vydávání mladoboleslavských studentských časopisů Lípa, Lucerna, Pêle-Mêle a Mládí a uveřejňoval v nich verše, překlady i kresby. Po gymnáziu odešel na techniku do Vídně, tam však během dvou let složil zkoušku pouze z kreslení. Žil bohémským životem, navštěvoval anarchistické schůze a začal psát do Nového kultu. V roce 1901 odešel na báňskou akademii do Příbrami, pokračoval v dřívějším způsobu života a začal jezdit do Prahy mezi anarchistickou společnost v Neumannově olšanské vile (Karel Toman, Fráňa Šrámek, Marie Majerová aj.). Na podzim 1904 nastoupil v Litoměřicích dvouletou vojenskou službu, ale po roce byl propuštěn. Roku 1905 odjel na malířská studia do Mnichova a ještě téhož roku do Paříže, kde se živil karikaturami pro satirický časopis Rire, Cri de Paris a Le temps nouveau. V roce 1908 se kvůli otcově nemoci vrátil do Čech a o rok později vstoupil na malířskou akademii v Drážďanech. Později se však opět vrátil do Paříže.
Od roku 1911 žil v Brně, a přispíval do Lidových novin, nejprve externě jako karikaturista, později se stal členem redakce a literárně se staral o poslední stránku nedělní přílohy listu, Večery. Účastnil se také politického života, a to hlavně jako jednatel Občanského klubu Lidové strany pokrokové. V srpnu 1914, přestože nebyl zdravý, narukoval do Mladé Boleslavi a odtud zakrátko odjel na haličskou frontu. Od 13. září 1914 byl u svého pluku veden jako nezvěstný.
Počátky Gellnerovy poezie jsou poznamenány heinovskou ironií a sebeironií. Pod cynicky lehkovážným titulem Po nás ať příjde potopa! (1901) se skrývá konflikt mladické vášnivosti s dobou, pokryteckými ideály a maloměšťáctvým. Básníkova vystřízlivělá dychtivost po životě se omezuje na oblast milostných vztahů, neúprosně střízlivý pohled přitom odhaluje jejich sexuální základ. Zdůrazňovanou banalitou motivů a jednoznačným přímým pojmenováním se Gellner ostře stavěl proti soudobé, symbolistně dekadentní tendenci v poezii, které se však sám mnohdy nevyhnul.
Skepse vůči hodnotám společnosti je ještě citelnější ve sbírce Radosti života (1903), kde se autorovy bolestné zpovědi mění ve věcný nadhled, který mu dovoluje odpoutat se od vlastních smutků a více se vcítit do problémů druhých. Zvýšená předmětovost pohledu vedla k epizaci básní, k dějovému navození výjevů z noční ulice, hospod a kaváren, převažujících dějišť vší Gellnerovy tvorby. Intonaci popěvku dále Gellner výrazněji spojuje se slovními obraty, refrény a pointami kupletů a šansonů.
V posmrtně vydaných Nových verších (1919) epizace a objektivizace pokračuje, skepse tu získává nový teskný tón. Tragika lidského života, kterou Gellnerova prvotina zpřítomňovala s hněvivým patosem, je zde sledována z chápavého odstupu a komentována jakoby mimochodem nonšalantními hovorovými obraty.
Postoj nezaujatého pozorovatele, který logickým rozvedením odhalí pokrytectví vznešených frází, aplikoval Gellner i v politickosatirických básních, navazujících na havlíčkovskou tradici. Za svého brněnského působení ve Večerech pravidelně sledoval i běžné aktuality a doprovázel je satirickými kresbami. Trvalou hodnotu mají především sarkastické portréty oportunistických politiků z řad mladočechů, klerikálů a sociálních demokratů.
V Cestě do hor a jiných povídkách (1914) je autorův pohled na lidské slabosti nejkonkrétnější v prózách ze židovského prostředí. Ještě životněji než v těchto anekdotických příbězích spojil Gellner své epické směřování se svojí filozofií v rozsáhlé veršované skladbě Don Juan (1912). Tradiční látka, modernizovaná a ironicky traktovaná mu umožnila rozehrát v hrdinových příbězích všechny polohy životního postoje, kterým prošla jeho lyrika.
Časopisecky Gellner uveřejňoval také fejetony, zvláště o zážitcích z pobytů v cizině, o umění a politice. Jako v celé jeho tvorbě skrývá se i zde pod zdánlivě zlehčujícím tónem a výrazovou oprostěností mravní hloubka a pronikavý kritický pohled autora, jenž stál ve své době na okraji náročnějšího uměleckého snažení, který však dalece předjímal pozdější snahy o autentičnost básnické výpovědi a s ní spojený nonkonformismus.
Jeho otec, nezámožný židovský obchodník, byl přesvědčením socialista se zájmem o soudobou literaturu, matka měla spisovatelské sklony. V Mladé Boleslavi, kde se narodil, vychodil Gellner základní školu i gymnázium. Za studií se podílel na vydávání mladoboleslavských studentských časopisů Lípa, Lucerna, Pêle-Mêle a Mládí a uveřejňoval v nich verše, překlady i kresby. Po gymnáziu odešel na techniku do Vídně, tam však během dvou let složil zkoušku pouze z kreslení. Žil bohémským životem, navštěvoval anarchistické schůze a začal psát do Nového kultu. V roce 1901 odešel na báňskou akademii do Příbrami, pokračoval v dřívějším způsobu života a začal jezdit do Prahy mezi anarchistickou společnost v Neumannově olšanské vile (Karel Toman, Fráňa Šrámek, Marie Majerová aj.). Na podzim 1904 nastoupil v Litoměřicích dvouletou vojenskou službu, ale po roce byl propuštěn. Roku 1905 odjel na malířská studia do Mnichova a ještě téhož roku do Paříže, kde se živil karikaturami pro satirický časopis Rire, Cri de Paris a Le temps nouveau. V roce 1908 se kvůli otcově nemoci vrátil do Čech a o rok později vstoupil na malířskou akademii v Drážďanech. Později se však opět vrátil do Paříže.
Od roku 1911 žil v Brně, a přispíval do Lidových novin, nejprve externě jako karikaturista, později se stal členem redakce a literárně se staral o poslední stránku nedělní přílohy listu, Večery. Účastnil se také politického života, a to hlavně jako jednatel Občanského klubu Lidové strany pokrokové. V srpnu 1914, přestože nebyl zdravý, narukoval do Mladé Boleslavi a odtud zakrátko odjel na haličskou frontu. Od 13. září 1914 byl u svého pluku veden jako nezvěstný.
Počátky Gellnerovy poezie jsou poznamenány heinovskou ironií a sebeironií. Pod cynicky lehkovážným titulem Po nás ať příjde potopa! (1901) se skrývá konflikt mladické vášnivosti s dobou, pokryteckými ideály a maloměšťáctvým. Básníkova vystřízlivělá dychtivost po životě se omezuje na oblast milostných vztahů, neúprosně střízlivý pohled přitom odhaluje jejich sexuální základ. Zdůrazňovanou banalitou motivů a jednoznačným přímým pojmenováním se Gellner ostře stavěl proti soudobé, symbolistně dekadentní tendenci v poezii, které se však sám mnohdy nevyhnul.
Skepse vůči hodnotám společnosti je ještě citelnější ve sbírce Radosti života (1903), kde se autorovy bolestné zpovědi mění ve věcný nadhled, který mu dovoluje odpoutat se od vlastních smutků a více se vcítit do problémů druhých. Zvýšená předmětovost pohledu vedla k epizaci básní, k dějovému navození výjevů z noční ulice, hospod a kaváren, převažujících dějišť vší Gellnerovy tvorby. Intonaci popěvku dále Gellner výrazněji spojuje se slovními obraty, refrény a pointami kupletů a šansonů.
V posmrtně vydaných Nových verších (1919) epizace a objektivizace pokračuje, skepse tu získává nový teskný tón. Tragika lidského života, kterou Gellnerova prvotina zpřítomňovala s hněvivým patosem, je zde sledována z chápavého odstupu a komentována jakoby mimochodem nonšalantními hovorovými obraty.
Postoj nezaujatého pozorovatele, který logickým rozvedením odhalí pokrytectví vznešených frází, aplikoval Gellner i v politickosatirických básních, navazujících na havlíčkovskou tradici. Za svého brněnského působení ve Večerech pravidelně sledoval i běžné aktuality a doprovázel je satirickými kresbami. Trvalou hodnotu mají především sarkastické portréty oportunistických politiků z řad mladočechů, klerikálů a sociálních demokratů.
V Cestě do hor a jiných povídkách (1914) je autorův pohled na lidské slabosti nejkonkrétnější v prózách ze židovského prostředí. Ještě životněji než v těchto anekdotických příbězích spojil Gellner své epické směřování se svojí filozofií v rozsáhlé veršované skladbě Don Juan (1912). Tradiční látka, modernizovaná a ironicky traktovaná mu umožnila rozehrát v hrdinových příbězích všechny polohy životního postoje, kterým prošla jeho lyrika.
Časopisecky Gellner uveřejňoval také fejetony, zvláště o zážitcích z pobytů v cizině, o umění a politice. Jako v celé jeho tvorbě skrývá se i zde pod zdánlivě zlehčujícím tónem a výrazovou oprostěností mravní hloubka a pronikavý kritický pohled autora, jenž stál ve své době na okraji náročnějšího uměleckého snažení, který však dalece předjímal pozdější snahy o autentičnost básnické výpovědi a s ní spojený nonkonformismus.
Použitá literatura:
pb: František Gellner, in: Lexikon české literatury, díl1, Academia, Praha 2000, s.795-797.
rp: František Gellner, in: Slovník českých spisovatelů, Československý spisovatel, Praha 1964, s.112.
Z materiálu uloženého v oddělení dějin literatury Moravského zemského muzea:
- František Gellner - karikatura Františka Kubky na celostránkovém inzerátu Čtěte šibeničky. Reprodukce Šibeničky č. 3, únor 1907, strana 1. (foto)
- František Gellner - autoportrét s podpisem. Reprodukce z knihy Básně, Československý spisovatel, Praha 1957. (foto)
- Článek Milana Kundery: Františk Gellner, Kultura č. 5, 15. 6. 1961. (foto)
- Reprodukce fotografie Františka Gellnera z Moravského slova 19. 6. 2001, archiv ČTK. (foto)
- Rukopis básně Volba z literární pozůstalosti Františka Gellnera, blíže neurčeno a nedatováno. (foto)
- František Gellner: Muž v čepici, akvarel 23,3 x 11,9 cm, autorem signováno v pravém dolním rohu, nedatováno. (foto)
- Kresba Radosti života určená jako ilustrace pro Šibeničky, nedatováno. (foto)
- Karikatura Viktora Dyka a Arnošta Procházky. Reprodukce Šibeničky č. 2, 1906. (foto)
- František Gellner - vlastní Ex libris. (foto)
- František Gellner: Karikatury a satirické verše, Politika dra. Kramáře. Reprodukce Večery LN 1911. (foto)
- František Gellner: Báseň a kresba Bílé vločky padají tiše na titulní listy Večerů… Reprodukce Večery LN 1911. (foto)
- Rukopis veršů Politické resumé. (Tužkou cizí rukou připsáno, že tato báseň nebyla publikovaná v Gellnerových sebraných spisech). Blíže neurčeno, nedatováno. (foto)
- František Gellner: Sedící žena, akvarel 33,4 x 18,4 cm, nesignováno, nedatováno. (foto)
- Autoportrét Františka Gellnera s podpisem. Reprodukce z knihy Nové verše, Nakladatelství František Borový, Praha 1919. (foto)
- František Gellner: Reklamní inzerát pro Šibeničky č. 2 1906. (foto)
- František Gellner: Karikatura Šťastná nový rok, nedatováno. (foto)
Poslední změna: