|
JAN SKÁCEL
(7. 2. 1922 VNOROVY U STRÁŽNICE - 7. 11. 1989 BRNO)
Jan Skácel pocházel z rodiny učitele. Gymnázium studoval
v Břeclavi a v Brně-Králově Poli, zde také maturoval. Za války byl totálně nasazen
na stavbách v Rakousku. Od roku 1948 pracoval jako redaktor kulturní rubriky brněnského
listu Rovnost, v roce 1952 musel však odejít a po dělnickém intermezzu nastoupil roku 1953
do literárně-dramatického oddělení brněnského rozhlasu. V letech 1963 - 1969 byl
šéfredaktorem časopisu Host do domu. Od 70. let, po zániku Hosta, se věnoval pouze literatuře.
Jan Skácel debutoval roku 1938 ve Studentském časopise. Po válce se věnoval jak poezii, tak publicistice a psal též pro rozhlas. Jeho první kniha, sbírka Kolik příležitostí má růže (1957), představila již zralého básníka. Verše následujících sbírek Co zbylo z anděla (1960) a Hodina mezi psem a vlkem (1962) se inspirují baladičností a étosem folklóru. Jedenáctý bílý kůň (1964, rozšířeně 1966) je soubor kurzívek, tzv. malých recenzí psaných v té době pro časopis Host a Československý rozhlas. V dalších opusech z 60. let (Smuténka, 1965, Metličky, 1968) autor upouští od dosud převládajícího volného verše a volí i tradiční strofickou a veršovou formu.
V počátcích tzv. normalizace mohl Jan Skácel publikovat jen v samizdatu a byly to jak samostatné knihy, tak příspěvky ve sbornících a antologiích. V Jazzové sekci vyšly v 80. letech Malé recenze, Skácelovy fejetony, otiskované v Hostu do domu. Až roku 1981 publikuje Jan Skácel doma opět oficiálně: vyšla sbírka Dávné proso, následovala Naděje s bukovými křídly (1983, zahrnuje dvě původně samizdatové knihy, později vydané v zahraničí: Chyba broskví, Toronto 1978, a Oříšky pro černého papouška, Hamburk 1980), sbírka čtyřverší, návratů do kraje dětství a ohlasů moravských písní. V 80. letech vyšlo ještě Odlévání do ztraceného vosku (1984) a Kdo pije potmě víno (1988), a také knihy poezie pro děti: tituly Kam odešly laně (1985) a Proč ten ptáček z větve nespadne (1988) jsou inspirovány dílem Josefa Čapka, Uspávanky (1983) ve svých lyrických básních s epickými prvky pracují mj. s tradičními pohádkovými motivy.
V 80. letech spolupracoval Jan Skácel též s divadlem: několik souborů hrálo jeho překlad a úpravu Plautova Lišáka Pseudola, v Mahenově činohře brněnského Státního divadla se podílel na úpravě Čapkova Loupežníka. Jeho přebásnění Sofoklova Oidipa bylo uvedeno ve Státním divadle v Brně a poté v pražském Divadle na Vinohradech.
Již posmrtně vychází básnická sbírka A znovu láska (1991) a soubor próz Třináctý černý kůň (1993).
Doma oficiálními spisovatelskými i politickými kruhy umlčován, obdržel roku 1989 dvě významná evropská literární ocenění: V Itálii převzal Petrarkovu cenu a Svaz slovinských spisovatelů jej vyznamenal cenou Vilenica 89.
Pro tvorbu Jana Skácela je příznačné hluboké vědomí mravnosti, ústící v tíživé době 70. a 80. let až v projevy existenciální úzkosti. Skácelovy básně jsou charakteristické úsporným výrazem a originální metaforou, zachycením atmosféry okamžiku, citem pro archetypálnost situací. Autor si cení lidové tradice, s níž kontrastuje povrchnost, spěch a utilitarita moderního života.
Oddělení dějin literatury Moravského zemského muzea v Brně uchovává spisovatelovu pozůstalost: najdeme zde rukopisy, korespondenci, fotografie, Skácelovy knihy vydané v zahraničí nebo díla přátel jemu dedikovaná. Zájemce může studovat též několik diplomových prací o Skácelově díle (včetně cizojazyčných) a seznámit se s domácími edicemi jeho knih.
Jan Skácel debutoval roku 1938 ve Studentském časopise. Po válce se věnoval jak poezii, tak publicistice a psal též pro rozhlas. Jeho první kniha, sbírka Kolik příležitostí má růže (1957), představila již zralého básníka. Verše následujících sbírek Co zbylo z anděla (1960) a Hodina mezi psem a vlkem (1962) se inspirují baladičností a étosem folklóru. Jedenáctý bílý kůň (1964, rozšířeně 1966) je soubor kurzívek, tzv. malých recenzí psaných v té době pro časopis Host a Československý rozhlas. V dalších opusech z 60. let (Smuténka, 1965, Metličky, 1968) autor upouští od dosud převládajícího volného verše a volí i tradiční strofickou a veršovou formu.
V počátcích tzv. normalizace mohl Jan Skácel publikovat jen v samizdatu a byly to jak samostatné knihy, tak příspěvky ve sbornících a antologiích. V Jazzové sekci vyšly v 80. letech Malé recenze, Skácelovy fejetony, otiskované v Hostu do domu. Až roku 1981 publikuje Jan Skácel doma opět oficiálně: vyšla sbírka Dávné proso, následovala Naděje s bukovými křídly (1983, zahrnuje dvě původně samizdatové knihy, později vydané v zahraničí: Chyba broskví, Toronto 1978, a Oříšky pro černého papouška, Hamburk 1980), sbírka čtyřverší, návratů do kraje dětství a ohlasů moravských písní. V 80. letech vyšlo ještě Odlévání do ztraceného vosku (1984) a Kdo pije potmě víno (1988), a také knihy poezie pro děti: tituly Kam odešly laně (1985) a Proč ten ptáček z větve nespadne (1988) jsou inspirovány dílem Josefa Čapka, Uspávanky (1983) ve svých lyrických básních s epickými prvky pracují mj. s tradičními pohádkovými motivy.
V 80. letech spolupracoval Jan Skácel též s divadlem: několik souborů hrálo jeho překlad a úpravu Plautova Lišáka Pseudola, v Mahenově činohře brněnského Státního divadla se podílel na úpravě Čapkova Loupežníka. Jeho přebásnění Sofoklova Oidipa bylo uvedeno ve Státním divadle v Brně a poté v pražském Divadle na Vinohradech.
Již posmrtně vychází básnická sbírka A znovu láska (1991) a soubor próz Třináctý černý kůň (1993).
Doma oficiálními spisovatelskými i politickými kruhy umlčován, obdržel roku 1989 dvě významná evropská literární ocenění: V Itálii převzal Petrarkovu cenu a Svaz slovinských spisovatelů jej vyznamenal cenou Vilenica 89.
Pro tvorbu Jana Skácela je příznačné hluboké vědomí mravnosti, ústící v tíživé době 70. a 80. let až v projevy existenciální úzkosti. Skácelovy básně jsou charakteristické úsporným výrazem a originální metaforou, zachycením atmosféry okamžiku, citem pro archetypálnost situací. Autor si cení lidové tradice, s níž kontrastuje povrchnost, spěch a utilitarita moderního života.
Oddělení dějin literatury Moravského zemského muzea v Brně uchovává spisovatelovu pozůstalost: najdeme zde rukopisy, korespondenci, fotografie, Skácelovy knihy vydané v zahraničí nebo díla přátel jemu dedikovaná. Zájemce může studovat též několik diplomových prací o Skácelově díle (včetně cizojazyčných) a seznámit se s domácími edicemi jeho knih.
Literatura:
Kožmín, Zdeněk: Skácel, Brno 1994.
Opelík, Jiří (ed.): Jan Skácel - Jiří Fried. Vzájemná korespondence, Praha 2001.
-rsv-: Skácel, Jan, in: Slovník českých spisovatelů od roku 1945, díl 2, M-Ž, Praha 1998.
Z materiálu uloženého v oddělení dějin literatury
Moravského zemského muzea v Brně
- Jan Skácel: portrét z mládí. (foto)
- Ochotnické představení v Brně-Králově Poli: Jan Skácel sedící dole uprostřed (přelom 30. a 40. let). (foto)
- F. X. Halas, Ludvík Kundera a Jan Skácel (u Halasů, 1983). (foto)
- Jan Skácel v tehdejší Jugoslávii u příležitosti převzetí ceny Svazu slovinských spisovatelů (1989). (foto)
- Karikatura Viléma Reichmanna (jappy) "Co zbylo z anděla". (foto)
- Rukopis básně "Naděje s bukovými křídly". (foto)
- Výtisk sbírky "Co zbylo z anděla" (1960) s věnováním Františku Tenčíkovi (brněnský literární vědec, vysokoškolský pedagog a autor knih pro děti): "(…) ze starého přátelství a za to, jak shovívavý byl k mým pokusům o dětskou knížku." (foto)
- Část Skácelova rukopisu projevu na pohřbu Jaroslava Seiferta (1986). (foto)
- Ukázky zahraničních edic: výbor z poezie vydaný nakladatelstvím Merlin Verlag v Německu roku 1989 (překlad Reiner Kunze). (foto)
- Do italštiny převedla Skácelovy verše Sylvie Richterová (Řím 1981). (foto)
- Z nabídkového katalogu rakouského nakladatelství Wieser Verlag na podzim roku 1993. (foto)
- Dedikace Oldřicha Mikuláška manželům Skácelovým (1980). (foto)
- Časopis ROK (Revue otevřené kultury, šéfredaktor Jiří P. Kříž), výrazný počin brněnské kulturní obce. Nulté číslo vyšlo roku 1985
a po kritice stranických orgánů, že časopis dává prostor i autorům tehdy oficiálně neuznávaným, první číslo ROKu mohlo vyjít až v roce 1990.
Jan Skácel, pro inspirativnost svého života a díla uváděný v tiráži prvních čísel jako člen redakce, napsal novému periodiku ještě v říjnu
1989 úvodní, programové slovo, vyzývající k umělecké a občanské poctivosti. (foto)
Poslední změna: