LEOŠ JANÁČEK: V ŽIVOTĚ A V PRÁCI

Leoš Janáček patří dnes k nejznámějším představitelům české hudby ve světě. Jeho dílo je nejen obdivováno, ale nutí k přemýšlení. Provokuje své posluchače kontrasty námětových oblastí i celým svým tvůrčím vývojem, v němž brzy překročil hranici tradičního myšlení a ustálených představ o hudební tvorbě. Našel svůj "hudební výraz ve skladbě", kterému se dnes obdivuje celý svět a dospěl v něm k nenapodobitelné originalitě. V jeho hudbě zní život se všemi jeho krásami a podivnostmi, zlem a dobrem, smutkem, radostí, soucitem, bojem i smířením, jeho hudba zní láskou k člověku. Narodil se 3. července 1854 v Hukvaldech u Příbora, v malé osadě pod zříceninou stejnojmenného hradu. Byl devátým z třinácti dětí manželů Jiřího a Amálie Janáčkových. Protože jeho otec - stejně jako jeho děd - byli učitelé, narodil se a první léta svého mládí doslova prožil ve škole. Hukvaldská škola, umístěná v někdejší panské ledovně, byla studená a vlhká a rodina učitele se zde tísnila v jediné místnosti. V nezdravém prostředí zemřeli čtyři Janáčkovi sourozenci a také skladatelův otec doplatil předčasnou smrtí (1866) na zlé životní podmínky. Janáček přišel na studia do Brna v roce 1865 jako malý jedenáctiletý chlapec. Otec jej poslal do fundace starobrněnského kláštera, kam byli přijímáni chudobní, ale hudebně nadaní chlapci; ti se zde v hudbě dále vzdělávali, aby mohli účinkovat nejen při klášterních produkcích, ale také na koncertech. Klášter poskytoval fundatistům, kterým se v Brně podle jejich oblečení říkalo "modráčci", ubytování a stravu. Knihy, školné a všechny další výdaje si museli hradit sami. Jejich pracovní rozvrh byl tvrdý, díky tomu si však Janáček od mládí uvykl pracovní kázni, které podřídil i svůj další život: byl vytrvalý a houževnatý. Praktické muzikantské znalosti získal ve fundaci především zásluhou svého učitele a významného sborového skladatele Pavla Křížkovského, který Janáčkovo nadání podporoval. Rovněž kořeny Janáčkovy slovanské orientace najdeme už v nejranějším období jeho života kdy se mu "zakládal jeho vlastní svět", kterým se těžce a tvrdě probíjel, v němž se záhy setkal se sociálními křivdami a bezprávím, ale v němž vyrostl v opravdového člověka. Byl si vědom izolovanosti českého kulturního života v Brně a ve svém slovanství našel oporu proti nacionálně rozdělenému světu, který jej obklopoval, i cestu ke svému pozdějšímu nadšenému rusofilství. Po maturitě na učitelském ústavě se snažil získat co nejdůkladnější hudební vzdělání: na varhanické škole Skuherského v Praze s úspěchem absolvoval současně dva ročníky, s ctižádostivým elánem studoval na konzervatoři v Lipsku i ve Vídni. Ačkoliv stále miloval své rodné Hukvaldy, byl veškerou svou činností připoután k Brnu. Věnoval se zde pedagogické práci: stal se učitelem hudby na učitelském ústavě a založil varhanickou školu. Nabyl sbormistrovských zkušeností v Řemeslnické besedě Svatopluk a rozvíjel je dále ve Filharmonickém spolku Beseda brněnská, kde vybudoval slavnou tradici tohoto hudebního tělesa. Spoluzakládal v Brně Ruský kroužek a Klub Přátel umění, byl konzervátorem muzea. Vydával časopis Hudební listy, byl hudebním redaktorem Moravských listů, přispíval do Lidových novin a vydával teoretické studie a články. Zapisoval, sbíral a harmonizoval lidové písně a tance. S psychologickým zájmem sledoval a zapisoval lidovou mluvu - své nápěvky mluvy, které nestudoval jen pro jejich hudební stránku, ale všímal si všeho, co mohlo ovlivnit hovořícího člověka: prostředí, věk, životní zkušenosti, smutek, radost, těžký život. "Na každém mluveném slově visí kus života," říkal. A komponoval. "Třicet až pětatřicet až čtyřicet hodin týdně vyučovat, dirigovat zpěvácký spolek, řídit koncerty, vést kůr kláštera Králové, přitom složit Její pastorkyni, oženit se, ztratit děti - bylo třeba zapomenout na sebe." Ale ve svém soukromí se Janáček nikdy nepřestal zajímat o člověka, nedovedl být lhostejný k lidské bolesti a úzkosti, ke křivdě a bezpráví. Když v říjnu 1905 byl zabit při manifestaci za zřízení české univerzity v Brně dělník František Pavlík, napsal Janáček pod dojmem této události klavírní sonátu "Z ulice 1. X. 1905", v níž vyjádřil svou solidaritu s těmi, kdož bojovali za svá práva. "Bílý mramor schodiště Besedního domu v Brně - klesá tu zbrocen krví prostý dělník František Pavlík - přišel jen horovat za vysoké učení a byl ubit surovými vrahy…" Ze Slezských písní Petra Bezruče si vybral tři básně - Maryčku Magdonovu, Kantora Halfara a Sedmdesát tisíc - a zhudebnil je jako protest proti sociálnímu a národnostnímu útlaku. "Vaše slova přišla jako na zavolání a já k nim snesl tónovou bouři vzteku, zoufání a bolesti", napsal později Bezručovi. Dlouhá léta však zůstával Janáček skladatelem, jehož tvůrčí činnost mohla sledovat jen brněnská veřejnost. Zprvu neměl potřebný kontakt s pražským hudebním životem a provedení jeho skladeb v Brně - třebaže připravovaná s nadšením a láskou - nemívala takovou úroveň, aby mohl uvěřit výsledkům své práce. Opera "Její pastorkyňa" vznikala bezmála devět let (1894-1903), předlohu tvořila stejnojmenná hra Gabriely Preissové. Tehdy hledal "vlastní hudební výraz ve skladbě", studoval nápěvky mluvy, na opeře pracoval dlouho a dokončoval ji za velmi tragických okolností, když umírala jeho mladičká dcera Olga. I další osudy opery byly dramatické. Protože pražské Národní divadlo odmítalo operu provést, musel se Janáček spokojit s brněnským provedením (21. ledna 1904), které kapelník C. M. Hrazdira připravoval v nejskromnějších podmínkách. Šéf opery pražského Národního divadla Karel Kovařovic po dvanáct let operu odmítal; když se přece - díky nemalé pomoci Janáčkových přátel - rozhodl operu provést, nastudoval ji skvěle a splatil tak alespoň částečně Janáčkovi křivdu čekání v nejbolestivějších letech jeho života. Vždyť do pražské premiéry Pastorkyně (1916) se Janáček mohl umělecky opřít jedině o Ferdinanda Vacha a jeho Pěvecké sdružení moravských učitelů, které uvádělo Janáčkovy sbory mistrovsky na koncertech doma i v cizině, a o několik nejvěrnějších přátel, kteří pomáhali prosazovat uvádění jeho skladeb. Dvaašedesátiletý Janáček, povzbuzen pražským úspěchem, nyní začíná s radostí komponovat. Horečně píše skladbu za skladbou, vždy osobitá a myšlenkově nová díla. Po vítězství "Pastorkyně" dokončuje operu "Výlety páně Broučkovy", v níž se vysmál malosti měšťáckého charakteru. V opeře "Káťa Kabanová", podle Ostrovského dramatické předlohy, zvýraznil Kátin lyrický svět, vroucnost i tragiku její lásky, přímost jejího jednání a s tím kontrastující pokryteckou licoměrnost společnosti, která ji dohnala k sebevraždě. Opera "Příhody lišky Bystroušky" podle Rudolfa Těsnohlídka poutá neobvyklostí hudebního námětu i laskavou životní filozofií. K opeře "Věc Makropulos" inspirovala Janáčka jiskrná konverzační hra Karla Čapka, v níž skladatel nalezl hluboce lidský základ. Janáčkův tvůrčí vývoj dovršila poslední opera "Z mrtvého domu", dílo, které spojuje v sobě strhující tragický námět s nejodvážnějším kompozičním řešením: opera nemá hlavních postav, Janáček však zde přetvořil Dostojevského bezvýchodně tíživý svět ve vzrušující kolektivní drama, jaké snad nemá obdoby. Z komorní tvorby skladatelovy je třeba připomenout oba jeho klavírní cykly "Po zarostlém chodníčku" i "V mlhách", komorní kantátu "Zápisník zmizelého", dva smyčcové kvartety - první "Z podnětu Tolstého Kreutzerovy sonáty" a druhý "Listy důvěrné", Concertino, Capriccio, dechový sextet "Mládí". Symfonickou tvorbu reprezentují především jeho "Lašské tance" i jeho rapsódie "Taras Bulba", která je nejkrásnějším dokladem Janáčkova nadšeného rusofilství. V "Šumařově dítěti" se hlásí k sociálnímu námětu, z radosti nad vznikem Československé republiky píše "Baladu blanickou". V "Glagolské mši", psané na staroslověnský text, se nejsilněji projevilo Janáčkovo slovanství, jeho temperament i víra v život člověka. "Třesk vítězných trubek" uvádí a zakončuje jeho "Sinfoniettu", skladbu, která není závislá na literárním námětu jako jiné, ale která inspiračně kotví v Janáčkově vztahu a lásce k Brnu, k městu, ve kterém prožil své mládí, svůj umělecký vzestup i konečné vítězství, celých třiašedesát let života. Tvůrčí chvat, vitalita i pocit životního štěstí provází Janáčka v posledních letech jeho života: dostává se mu veřejných poct, je jmenován prvním čestným doktorem Masarykovy univerzity, profesorem mistrovské školy pražské konzervatoře, i jeho varhanická škola je změněna na konzervatoř, jeho dílo proniká do ciziny. Bylo mu dáno, aby se těšil z úspěchu svého díla. Umírá nečekaně, uprostřed práce na korekturách opisu své poslední opery "Z mrtvého domu", 12. srpna 1928 v ostravském sanatoriu, kam jej převezli z Hukvald v horečkách. I dnešní svět objevuje v Janáčkově díle myšlenkovou originalitu, smysl pro dramatičnost i nové hodnoty. A interpretační podněty, k nimž Janáčkovo dílo rovněž vybízí, jsou zárukou stálé životnosti jeho tvůrčího odkazu a jeho největším oceněním

Autor článku: Svatava Přibáňová

Poslední změna: