|
||
LEOŠ JANÁČEK: V ŽIVOTĚ A V PRÁCI
Leoš Janáček patří dnes k
nejznámějším představitelům české hudby ve světě. Jeho dílo je nejen obdivováno,
ale nutí k přemýšlení. Provokuje své posluchače kontrasty námětových oblastí i
celým svým tvůrčím vývojem, v němž brzy překročil hranici tradičního myšlení a
ustálených představ o hudební tvorbě. Našel svůj "hudební výraz ve skladbě",
kterému se dnes obdivuje celý svět a dospěl v něm k nenapodobitelné originalitě.
V jeho hudbě zní život se všemi jeho krásami a podivnostmi, zlem a dobrem, smutkem,
radostí, soucitem, bojem i smířením, jeho hudba zní láskou k člověku.
Narodil se 3. července 1854 v Hukvaldech u Příbora, v malé osadě pod zříceninou
stejnojmenného hradu. Byl devátým z třinácti dětí manželů Jiřího a Amálie Janáčkových.
Protože jeho otec - stejně jako jeho děd - byli učitelé, narodil se a první léta
svého mládí doslova prožil ve škole. Hukvaldská škola, umístěná v někdejší panské
ledovně, byla studená a vlhká a rodina učitele se zde tísnila v jediné místnosti.
V nezdravém prostředí zemřeli čtyři Janáčkovi sourozenci a také skladatelův otec
doplatil předčasnou smrtí (1866) na zlé životní podmínky.
Janáček přišel na studia do Brna v roce 1865 jako malý jedenáctiletý chlapec. Otec
jej poslal do fundace starobrněnského kláštera, kam byli přijímáni chudobní, ale
hudebně nadaní chlapci; ti se zde v hudbě dále vzdělávali, aby mohli účinkovat
nejen při klášterních produkcích, ale také na koncertech. Klášter poskytoval fundatistům,
kterým se v Brně podle jejich oblečení říkalo "modráčci", ubytování a stravu. Knihy, školné
a všechny další výdaje si museli hradit sami. Jejich pracovní rozvrh byl tvrdý, díky tomu
si však Janáček od mládí uvykl pracovní kázni, které podřídil i svůj další život:
byl vytrvalý a houževnatý. Praktické muzikantské znalosti získal ve fundaci
především zásluhou svého učitele a významného sborového skladatele Pavla Křížkovského,
který Janáčkovo nadání podporoval.
Rovněž kořeny Janáčkovy slovanské orientace najdeme už v nejranějším období
jeho života kdy se mu "zakládal jeho vlastní svět", kterým se těžce a tvrdě probíjel,
v němž se záhy setkal se sociálními křivdami a bezprávím, ale v němž vyrostl v opravdového
člověka. Byl si vědom izolovanosti českého kulturního života v Brně a ve svém slovanství
našel oporu proti nacionálně rozdělenému světu, který jej obklopoval, i cestu ke svému
pozdějšímu nadšenému rusofilství.
Po maturitě na učitelském ústavě se snažil získat co nejdůkladnější hudební vzdělání:
na varhanické škole Skuherského v Praze s úspěchem absolvoval současně dva ročníky, s
ctižádostivým elánem studoval na konzervatoři v Lipsku i ve Vídni.
Ačkoliv stále miloval své rodné Hukvaldy, byl veškerou svou činností připoután k Brnu.
Věnoval se zde pedagogické práci: stal se učitelem hudby na učitelském ústavě a založil
varhanickou školu. Nabyl sbormistrovských zkušeností v Řemeslnické besedě Svatopluk a
rozvíjel je dále ve Filharmonickém spolku Beseda brněnská, kde vybudoval slavnou tradici
tohoto hudebního tělesa. Spoluzakládal v Brně Ruský kroužek a Klub Přátel umění, byl
konzervátorem muzea. Vydával časopis Hudební listy, byl hudebním redaktorem Moravských
listů, přispíval do Lidových novin a vydával teoretické studie a články. Zapisoval,
sbíral a harmonizoval lidové písně a tance. S psychologickým zájmem sledoval a zapisoval
lidovou mluvu - své nápěvky mluvy, které nestudoval jen pro jejich hudební stránku, ale
všímal si všeho, co mohlo ovlivnit hovořícího člověka: prostředí, věk, životní zkušenosti,
smutek, radost, těžký život. "Na každém mluveném slově visí kus života," říkal.
A komponoval.
"Třicet až pětatřicet až čtyřicet hodin týdně vyučovat, dirigovat zpěvácký spolek,
řídit koncerty, vést kůr kláštera Králové, přitom složit Její pastorkyni, oženit se,
ztratit děti - bylo třeba zapomenout na sebe."
Ale ve svém soukromí se Janáček nikdy nepřestal zajímat o člověka, nedovedl být lhostejný
k lidské bolesti a úzkosti, ke křivdě a bezpráví. Když v říjnu 1905 byl zabit při manifestaci
za zřízení české univerzity v Brně dělník František Pavlík, napsal Janáček pod dojmem
této události klavírní sonátu "Z ulice 1. X. 1905", v níž vyjádřil svou solidaritu s těmi,
kdož bojovali za svá práva. "Bílý mramor schodiště Besedního domu v Brně - klesá tu zbrocen
krví prostý dělník František Pavlík - přišel jen horovat za vysoké učení a byl ubit surovými vrahy…"
Ze Slezských písní Petra Bezruče si vybral tři básně - Maryčku Magdonovu, Kantora Halfara a
Sedmdesát tisíc - a zhudebnil je jako protest proti sociálnímu a národnostnímu útlaku. "Vaše
slova přišla jako na zavolání a já k nim snesl tónovou bouři vzteku, zoufání a bolesti", napsal později Bezručovi.
Dlouhá léta však zůstával Janáček skladatelem, jehož tvůrčí činnost mohla sledovat
jen brněnská veřejnost. Zprvu neměl potřebný kontakt s pražským hudebním životem a
provedení jeho skladeb v Brně - třebaže připravovaná s nadšením a láskou - nemívala
takovou úroveň, aby mohl uvěřit výsledkům své práce. Opera "Její pastorkyňa" vznikala
bezmála devět let (1894-1903), předlohu tvořila stejnojmenná hra Gabriely Preissové.
Tehdy hledal "vlastní hudební výraz ve skladbě", studoval nápěvky mluvy, na opeře pracoval
dlouho a dokončoval ji za velmi tragických okolností, když umírala jeho mladičká dcera
Olga. I další osudy opery byly dramatické. Protože pražské Národní divadlo odmítalo operu provést, musel se
Janáček spokojit s brněnským provedením (21. ledna 1904),
které kapelník C. M. Hrazdira připravoval v nejskromnějších podmínkách. Šéf opery pražského
Národního divadla Karel Kovařovic po dvanáct let operu odmítal; když se přece - díky nemalé
pomoci Janáčkových přátel - rozhodl operu provést, nastudoval ji skvěle a splatil tak alespoň
částečně Janáčkovi křivdu čekání v nejbolestivějších letech jeho života. Vždyť do pražské
premiéry Pastorkyně (1916) se Janáček mohl umělecky opřít jedině o Ferdinanda Vacha a jeho
Pěvecké sdružení moravských učitelů, které uvádělo Janáčkovy sbory mistrovsky na koncertech
doma i v cizině, a o několik nejvěrnějších přátel, kteří pomáhali prosazovat uvádění jeho skladeb.
Dvaašedesátiletý Janáček, povzbuzen pražským úspěchem, nyní začíná s radostí komponovat.
Horečně píše skladbu za skladbou, vždy osobitá a myšlenkově nová díla.
Po vítězství "Pastorkyně" dokončuje operu "Výlety páně Broučkovy", v níž se vysmál malosti
měšťáckého charakteru. V opeře "Káťa Kabanová", podle Ostrovského dramatické předlohy,
zvýraznil Kátin lyrický svět, vroucnost i tragiku její lásky, přímost jejího jednání a
s tím kontrastující pokryteckou licoměrnost společnosti, která ji dohnala k sebevraždě. Opera
"Příhody lišky Bystroušky" podle Rudolfa Těsnohlídka poutá
neobvyklostí hudebního námětu i laskavou životní filozofií. K opeře "Věc Makropulos" inspirovala
Janáčka jiskrná konverzační hra Karla Čapka, v níž skladatel nalezl hluboce lidský základ.
Janáčkův tvůrčí vývoj dovršila poslední opera "Z mrtvého domu", dílo, které spojuje v sobě
strhující tragický námět s nejodvážnějším kompozičním řešením: opera nemá hlavních postav,
Janáček však zde přetvořil Dostojevského bezvýchodně tíživý svět ve vzrušující kolektivní drama, jaké snad nemá obdoby.
Z komorní tvorby skladatelovy je třeba připomenout oba jeho klavírní cykly "Po zarostlém chodníčku" i
"V mlhách", komorní kantátu "Zápisník zmizelého",
dva smyčcové kvartety - první "Z podnětu Tolstého Kreutzerovy sonáty" a druhý "Listy důvěrné",
Concertino, Capriccio, dechový sextet "Mládí".
Symfonickou tvorbu reprezentují především jeho "Lašské tance" i jeho rapsódie "Taras Bulba",
která je nejkrásnějším dokladem Janáčkova nadšeného rusofilství. V "Šumařově dítěti" se hlásí
k sociálnímu námětu, z radosti nad vznikem Československé republiky píše "Baladu blanickou". V
"Glagolské mši", psané na staroslověnský text, se nejsilněji
projevilo Janáčkovo slovanství, jeho temperament i víra v život člověka. "Třesk vítězných trubek"
uvádí a zakončuje jeho "Sinfoniettu", skladbu, která není závislá na literárním námětu jako jiné,
ale která inspiračně kotví v Janáčkově vztahu a lásce k Brnu, k městu, ve kterém prožil své mládí,
svůj umělecký vzestup i konečné vítězství, celých třiašedesát let života.
Tvůrčí chvat, vitalita i pocit životního štěstí provází Janáčka v posledních letech jeho života:
dostává se mu veřejných poct, je jmenován prvním čestným doktorem Masarykovy univerzity,
profesorem mistrovské školy pražské konzervatoře, i jeho varhanická škola je změněna na
konzervatoř, jeho dílo proniká do ciziny. Bylo mu dáno, aby se těšil z úspěchu svého díla.
Umírá nečekaně, uprostřed práce na korekturách opisu své poslední opery "Z mrtvého domu",
12. srpna 1928 v ostravském sanatoriu, kam jej převezli z Hukvald v horečkách.
I dnešní svět objevuje v Janáčkově díle myšlenkovou originalitu, smysl pro dramatičnost i
nové hodnoty. A interpretační podněty, k nimž Janáčkovo dílo rovněž vybízí, jsou zárukou
stálé životnosti jeho tvůrčího odkazu a jeho největším oceněním
Autor článku: Svatava Přibáňová |