|
Josef Holý
( 7. 2. 1874 Košík u Jičína - 6. 2. 1928 Brno)
Básník a dramatik, jehož skepticky laděná intimní
lyrika a verše společenského vzdoru byly přijímány jako ozdravující reakce na
stylizovanou dekadentní poezii konce století.
Narodil se v osadě Košík obce Tuchom jako syn rolníka. Studoval gymnázium v Jičíně, maturoval v roce 1895. Následovalo osm semestrů češtiny a němčiny na pražské filozofické fakultě. Od roku 1900 učil na průmyslové škole v Plzni, o tři roky později na dívčím lyceu Vesny v Brně, odtud byl roku 1906 kvůli básni Svatba ze sbírky Adamovské lesy po disciplinárním řízení přeložen na reálku ve Velkém Meziříčí. Roku 1907 se jako učitel opět vrací do Brna a již zde zůstává. Josef Holý byl členem Moravského kola spisovatelů a v letech 1923-1925 jeho předsedou. V této době naplnil také své politické ambice, a to především jako senátor Národně socialistické strany.
Holého první sbírky Památník a Skokády (1897) i Padavky (1897) se zakládají na autostylizaci barbara, který vtrhává do vyumělkované soudobé poezie a drsným hlasem napadá společenské zlo. To však zůstává blíže neupřesněno (na rozdíl od obdobné, avšak zcela nadosobní kontrarevolty Petra Bezruče, kterého později Holý označí za svého epigona). Elementárnost Holého poezie spočívá v jeho rozbouřeném citu, který nedospívá k ukázněnému ztvárnění. Jeho protispolečenské útoky, nesené řečnickým patosem a vyslovené v přímých pojmenováních, nabývají ve svém kladném vyznění podoby hymnických vizí. Vedle této vrstvy Holého díla se v jeho poetice uplatňuje také skromnější, ale o to přesvědčivější linka intimní poezie. Své pocity vyjadřuje především prozaizujícím veršem, gnómickými formulacemi a sklonem k pointování básně. Originální je v užívání alegorií, které v milostné lyrice staví paralely mezi člověkem a přírodou.
Záměrně naivizující milostná poezie přiklánějící se k formě popěvku udává ráz sbírky Panenčiny knížky (1905), zatímco ve sbírce Satyry (1903) se konkretizoval Holého kriticizmus ve výsměch literátům, politickým stranám a jejich listům. Kniha Elegie (1903) je tvořena především baladou, která rozvinuta v baladu sociální naplňuje pak sbírku Mračna (1908). Protiklad mezi bezprávnými chudými lidmi a pány zůstává pak v obecné rovině přítomen v každé Holého sbírce.
O spojení všech svých žánrových, stylových a myšlenkových poloh se pokusil koncem století rozsáhlou veršovanou skladbou Vašíček Nejlů, baladickým příběhem se scénickými výstupy, četnými dialogy i obsáhlou prozaickou pasáží. Jeho hrdina je svými vnějšími osudy živořící pomatenec, který se však v monolozích projevuje jako smělý duch, pohybující se mezi hledačstvím Goethova Fausta a vizemi Nietzscheho Zarathustry a názorově mezi zhnusením z bídného života a jeho panteistickým vzýváním. Tomuto dílu se dostalo také divadelní dramatizace, jejímiž autory byli Rudolf Walter a Zdeněk Rossmann. Premiéra proběhla 10. Října 1928 v brněnském divadle Reduta.
Časopisecky uveřejňoval Holý povídky, politické fejetony i četné polemiky, a to převážně v Času, Květech, Šibeničkách, Moderní revui a různých almanaších. Nejprudší odezvu tento autor vyvolal, když zmiňovanou básní Svatba napadl Růženu Svobodovou (proti tomu a zároveň proti zákroku zemské školní rady vůči Holému vystoupili v roce 1906 v Čase společným prohlášením J. Kvapil, F. V. Krejčí, J. S. Machar, A. Sova a F. X. Šalda). Novou bouři pak vyvolal roku 1908 poté, když v doslovu ke zkrácenému vydání Skokád označil P. Bezruče za přeceňovaného autora, který z nich převzal veršovou techniku (toto tvrzení vyprovokovalo Šaldovu polemiku s Holým a s Dykem, který odmítl Bezručovu obranu).
Narodil se v osadě Košík obce Tuchom jako syn rolníka. Studoval gymnázium v Jičíně, maturoval v roce 1895. Následovalo osm semestrů češtiny a němčiny na pražské filozofické fakultě. Od roku 1900 učil na průmyslové škole v Plzni, o tři roky později na dívčím lyceu Vesny v Brně, odtud byl roku 1906 kvůli básni Svatba ze sbírky Adamovské lesy po disciplinárním řízení přeložen na reálku ve Velkém Meziříčí. Roku 1907 se jako učitel opět vrací do Brna a již zde zůstává. Josef Holý byl členem Moravského kola spisovatelů a v letech 1923-1925 jeho předsedou. V této době naplnil také své politické ambice, a to především jako senátor Národně socialistické strany.
Holého první sbírky Památník a Skokády (1897) i Padavky (1897) se zakládají na autostylizaci barbara, který vtrhává do vyumělkované soudobé poezie a drsným hlasem napadá společenské zlo. To však zůstává blíže neupřesněno (na rozdíl od obdobné, avšak zcela nadosobní kontrarevolty Petra Bezruče, kterého později Holý označí za svého epigona). Elementárnost Holého poezie spočívá v jeho rozbouřeném citu, který nedospívá k ukázněnému ztvárnění. Jeho protispolečenské útoky, nesené řečnickým patosem a vyslovené v přímých pojmenováních, nabývají ve svém kladném vyznění podoby hymnických vizí. Vedle této vrstvy Holého díla se v jeho poetice uplatňuje také skromnější, ale o to přesvědčivější linka intimní poezie. Své pocity vyjadřuje především prozaizujícím veršem, gnómickými formulacemi a sklonem k pointování básně. Originální je v užívání alegorií, které v milostné lyrice staví paralely mezi člověkem a přírodou.
Záměrně naivizující milostná poezie přiklánějící se k formě popěvku udává ráz sbírky Panenčiny knížky (1905), zatímco ve sbírce Satyry (1903) se konkretizoval Holého kriticizmus ve výsměch literátům, politickým stranám a jejich listům. Kniha Elegie (1903) je tvořena především baladou, která rozvinuta v baladu sociální naplňuje pak sbírku Mračna (1908). Protiklad mezi bezprávnými chudými lidmi a pány zůstává pak v obecné rovině přítomen v každé Holého sbírce.
O spojení všech svých žánrových, stylových a myšlenkových poloh se pokusil koncem století rozsáhlou veršovanou skladbou Vašíček Nejlů, baladickým příběhem se scénickými výstupy, četnými dialogy i obsáhlou prozaickou pasáží. Jeho hrdina je svými vnějšími osudy živořící pomatenec, který se však v monolozích projevuje jako smělý duch, pohybující se mezi hledačstvím Goethova Fausta a vizemi Nietzscheho Zarathustry a názorově mezi zhnusením z bídného života a jeho panteistickým vzýváním. Tomuto dílu se dostalo také divadelní dramatizace, jejímiž autory byli Rudolf Walter a Zdeněk Rossmann. Premiéra proběhla 10. Října 1928 v brněnském divadle Reduta.
Časopisecky uveřejňoval Holý povídky, politické fejetony i četné polemiky, a to převážně v Času, Květech, Šibeničkách, Moderní revui a různých almanaších. Nejprudší odezvu tento autor vyvolal, když zmiňovanou básní Svatba napadl Růženu Svobodovou (proti tomu a zároveň proti zákroku zemské školní rady vůči Holému vystoupili v roce 1906 v Čase společným prohlášením J. Kvapil, F. V. Krejčí, J. S. Machar, A. Sova a F. X. Šalda). Novou bouři pak vyvolal roku 1908 poté, když v doslovu ke zkrácenému vydání Skokád označil P. Bezruče za přeceňovaného autora, který z nich převzal veršovou techniku (toto tvrzení vyprovokovalo Šaldovu polemiku s Holým a s Dykem, který odmítl Bezručovu obranu).
Literatura:
Kol. autorů ČSAV: Josef Holý, in: Lexikon české literatury, díl II., Academia, Praha 1993, s. 247-248.
Kol. autorů ČSAV: Josef Holý, in: Slovník českých spisovatelů, Československý spisovatel, Praha 1964, s. 160-161.
Z materiálu uloženého v oddělení dějin literatury Moravského zemského muzea v Brně
- Josef Holý, portrét ze studií v Praze 1898-1900. (foto)
- Svatební foto z 15. 8. 1903, Josef Holý s chotí Ludmilou rozenou Hlavsovou. (foto)
- Josef Holý s rodinou v dubnu 1914 před odchodem na frontu. (foto)
- Josef Holý s rodinou v roce 1916 v době své vojenské služby. (foto)
- Dům stavitele Křivého na dnešní Minské ulici, ve kterém Josef Holý s rodinou bydlel. (foto)
- Josef Holý s rodinou v Josefově v roce 1916 v době vojenské služby. (foto)
- Rodiče Josefa Holého. (foto)
- Josef Holý v říjnu 1923. (foto)
- Obálka knihy Vašíček Nejlů, nakladatelství Grosman a Svoboda 1899. (foto)
- Zlomek rukopisu básně Prorok. (foto)
- Ukázka rukopisu - dopis nejmenovanému příteli datovaný k 16. 3. 1906. (foto)
- Dopis divadelnímu kritikovi Miroslavu Ruttemu. (foto)
Poslední změna: