|
VÍTĚZSLAV NEZVAL
(26. 5. 1900 BISKOUPKY U MORAVSKÉHO KRUMLOVA — 6. 4. 1958 PRAHA)
Básník, prozaik, dramatik, esejista, překladatel, umělecky všestranná osobnost,
která rozhodným podílem utvářela podobu české poezie v první polovině 20. století.
S Karlem Teigem tvůrce programu české avantgardy a zároveň umělecký protagonista její
poetistické a surrealistické podoby.
Narodil se v rodině vesnického učitele (křestní jméno zvolil otec podle básníka V. Hálka). Od mládí se projevovaly jeho všestranné umělecké sklony: hrál v orchestru, skládal písně, později i maloval. Verše psal od šestnácti let, rádcem mu byl Jiří Mahen. Po maturitě na gymnáziu v Třebíči studoval jeden semestr v Brně práva a pak v Praze na filozofické fakultě Karlovy univerzity. Studia nedokončil, kromě krátkého zaměstnání v redakci Masarykova naučného slovníku a dramaturgické činnosti v Osvobozeném divadle se věnoval výhradně literatuře. V letech 1945-1951 vedl na ministerstvu informací filmový odbor.
Od svých studií střídavě pobýval v Praze a u rodičů - nejprve v Šamikovicích, pak v Dalešicích a od roku 1932 v Brně-Žabovřeskách, kam se rodiče přestěhovali. Za těchto venkovských a pak brněnských pobytů napsal velkou část svého díla.
Současně s prvotinou Most (1922) vznikla klíčová skladba Nezvalova básnického vývoje Podivuhodný kouzelník, poprvé uveřejněná v Revolučním sborníku Devětsil roku 1922 (později byla začleněna do sbírky Básně noci). Nezval se výraznou imaginativní odvahou a básnickým temperamentem dostal okamžitě do čela Devětsilu a jeho básně vydané pod názvem Pantomima (1924) byly chápány jako básnické manifesty poetismu (vedle programových manifestů, které psal hlavně Karel Teige ). V rozmezí šesti let vydal Nezval patnáct poetistických skladeb a menších sbírek. Výrazným básnickým projevem je Edison (1928), rozlehlá polytematická báseň oslavující aktivní život, tvůrčí činnost člověka. Edison byl zařazen do promyšleně komponované sbírky Básně noci (1930), která se nekrologem Smuteční hrana za Otokara Březinu (pův. 1929) hlásí k vůdčí osobnosti českého symbolismu.
Jako součást mezinárodního avantgardního hnutí se v roce 1934 ustavuje Skupina surrealistů v ČSR, běžněji označovaná jako Surrealistická skupina, k jejímž členům patří Karel Teige, Vítězslav Nezval, Konstantin Biebl, Jindřich Štyrský, Toyen, Jindřich Honzl, Jaroslav Ježek, Emil František Burian, Vincenc Makovský. V roce 1930 byly v časopise Zvěrokruh publikovány ukázky francouzské surrealistické tvorby a Bretonův Druhý manifest surrealismu. Nezvalovou první reakcí na francouzský surrealismus je několik textů Skleněného haveloku (1932), analýzou snů a podvědomí se zabývá v prózách z tohoto období (Kronika z konce tisíciletí, 1929; Chtěla okrást lorda Blamingtona, 1930; Dolce far niente, 1931). Sbírky Zpáteční lístek (1933) a Sbohem a šáteček (1934) jsou více vyznáním vztahu k francouzským básníkům (Nezvalova cesta do Francie) než naplněním surrealistického programu. Ten reprezentuje až Žena v množném čísle (1936), Praha s prsty deště (1936) a Absolutní hrobař (1937). V téže době vydává Nezval anonymně 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida (1936) ve stylu villonských balad. Další Nezvalova tvorba je motivována úzkostí o matčin život a v atmosféře doby dostává titul Matka Naděje (1938) i nadosobní význam. Na Mnichov básník reaguje cyklem Historický obraz (1939), který pak znovu vychází ve sbírce Pět minut za městem (1940).
Desetiletí 1931-1942 bylo dobou rozmachu Nezvalovy dramatické tvorby: adaptace Calderónovy hry Schovávaná na schodech, dramatizace Tří mušketýrů (premiéra 1934, knižně 1953), Milenci z kiosku (1932), Manon Lescaut (1940); Loretka (1941). K divadelní tvorbě se Nezval vrátil po patnácti letech varovnou hrou Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou (1956). V letech 1935-1938 vydal Nezval trojici esejistických knih (Neviditelná Moskva, 1935; Ulice Gît-le-Coeur, 1936; Pražský chodec, 1938), přeložil díla teoretika a tvůrce surrealismu André Bretona: Spojité nádoby, Co je surrealismus a Nadja.
V letech 1945-1958 vzniklo několik skladeb nepříznivě poznamenaných dobou (Stalin, 1949; Zpěv míru, 1950; druhá část Historického obrazu, 1945; skladba Z domoviny, 1951), dále sbírka veršů Veliký orloj (1949) se vstupní autobiografickou básní napsanou ještě za okupace.
Svou tvorbu básník uzavřel třemi sbírkami reflexivní, intimní, milostné, ale i občanské a cestopisné lyriky: Křídla (1952), Chrpy a města (1955) a Nedokončená (1960). Vyznačují se různotvárností forem, od písňové po baladickou a po široce plynoucí nerýmovaný verš.
Narodil se v rodině vesnického učitele (křestní jméno zvolil otec podle básníka V. Hálka). Od mládí se projevovaly jeho všestranné umělecké sklony: hrál v orchestru, skládal písně, později i maloval. Verše psal od šestnácti let, rádcem mu byl Jiří Mahen. Po maturitě na gymnáziu v Třebíči studoval jeden semestr v Brně práva a pak v Praze na filozofické fakultě Karlovy univerzity. Studia nedokončil, kromě krátkého zaměstnání v redakci Masarykova naučného slovníku a dramaturgické činnosti v Osvobozeném divadle se věnoval výhradně literatuře. V letech 1945-1951 vedl na ministerstvu informací filmový odbor.
Od svých studií střídavě pobýval v Praze a u rodičů - nejprve v Šamikovicích, pak v Dalešicích a od roku 1932 v Brně-Žabovřeskách, kam se rodiče přestěhovali. Za těchto venkovských a pak brněnských pobytů napsal velkou část svého díla.
Současně s prvotinou Most (1922) vznikla klíčová skladba Nezvalova básnického vývoje Podivuhodný kouzelník, poprvé uveřejněná v Revolučním sborníku Devětsil roku 1922 (později byla začleněna do sbírky Básně noci). Nezval se výraznou imaginativní odvahou a básnickým temperamentem dostal okamžitě do čela Devětsilu a jeho básně vydané pod názvem Pantomima (1924) byly chápány jako básnické manifesty poetismu (vedle programových manifestů, které psal hlavně Karel Teige ). V rozmezí šesti let vydal Nezval patnáct poetistických skladeb a menších sbírek. Výrazným básnickým projevem je Edison (1928), rozlehlá polytematická báseň oslavující aktivní život, tvůrčí činnost člověka. Edison byl zařazen do promyšleně komponované sbírky Básně noci (1930), která se nekrologem Smuteční hrana za Otokara Březinu (pův. 1929) hlásí k vůdčí osobnosti českého symbolismu.
Jako součást mezinárodního avantgardního hnutí se v roce 1934 ustavuje Skupina surrealistů v ČSR, běžněji označovaná jako Surrealistická skupina, k jejímž členům patří Karel Teige, Vítězslav Nezval, Konstantin Biebl, Jindřich Štyrský, Toyen, Jindřich Honzl, Jaroslav Ježek, Emil František Burian, Vincenc Makovský. V roce 1930 byly v časopise Zvěrokruh publikovány ukázky francouzské surrealistické tvorby a Bretonův Druhý manifest surrealismu. Nezvalovou první reakcí na francouzský surrealismus je několik textů Skleněného haveloku (1932), analýzou snů a podvědomí se zabývá v prózách z tohoto období (Kronika z konce tisíciletí, 1929; Chtěla okrást lorda Blamingtona, 1930; Dolce far niente, 1931). Sbírky Zpáteční lístek (1933) a Sbohem a šáteček (1934) jsou více vyznáním vztahu k francouzským básníkům (Nezvalova cesta do Francie) než naplněním surrealistického programu. Ten reprezentuje až Žena v množném čísle (1936), Praha s prsty deště (1936) a Absolutní hrobař (1937). V téže době vydává Nezval anonymně 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida (1936) ve stylu villonských balad. Další Nezvalova tvorba je motivována úzkostí o matčin život a v atmosféře doby dostává titul Matka Naděje (1938) i nadosobní význam. Na Mnichov básník reaguje cyklem Historický obraz (1939), který pak znovu vychází ve sbírce Pět minut za městem (1940).
Desetiletí 1931-1942 bylo dobou rozmachu Nezvalovy dramatické tvorby: adaptace Calderónovy hry Schovávaná na schodech, dramatizace Tří mušketýrů (premiéra 1934, knižně 1953), Milenci z kiosku (1932), Manon Lescaut (1940); Loretka (1941). K divadelní tvorbě se Nezval vrátil po patnácti letech varovnou hrou Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou (1956). V letech 1935-1938 vydal Nezval trojici esejistických knih (Neviditelná Moskva, 1935; Ulice Gît-le-Coeur, 1936; Pražský chodec, 1938), přeložil díla teoretika a tvůrce surrealismu André Bretona: Spojité nádoby, Co je surrealismus a Nadja.
V letech 1945-1958 vzniklo několik skladeb nepříznivě poznamenaných dobou (Stalin, 1949; Zpěv míru, 1950; druhá část Historického obrazu, 1945; skladba Z domoviny, 1951), dále sbírka veršů Veliký orloj (1949) se vstupní autobiografickou básní napsanou ještě za okupace.
Svou tvorbu básník uzavřel třemi sbírkami reflexivní, intimní, milostné, ale i občanské a cestopisné lyriky: Křídla (1952), Chrpy a města (1955) a Nedokončená (1960). Vyznačují se různotvárností forem, od písňové po baladickou a po široce plynoucí nerýmovaný verš.
Literatura:
zp: Vítězslav Nezval, in: Lexikon české literatury, díl 3/I (M-O), Praha 2000, s. 527-534.
-zpe-: Nezval, Vítězslav, in: Slovník českých spisovatelů od roku 1945, díl 2 (M-Ž), Praha 1998, s.121-126.
Štěrbová, Alena: Vítězslav Nezval, in: Panorama české literatury, Olomouc 1994, s. 218-220.
Z materiálu uloženého v oddělení dějin literatury Moravského zemského muzea v Brně:
- Vítězslav Nezval po maturitě roku 1919. (foto/27kB)
- Vítězslav Nezval a Karel Teige v roce 1926. (foto/40kB)
- Ivan Blatný, Josef Věromír Pleva, Vítězslav Nezval a neurčený, 40. léta.(foto/33kB)
- Vítězslav Nezval, František Foltýn a Vilém Reichmann v Brně roku 1941.(foto/32kB)
- Vítězslav Nezval maluje.(foto/51kB)
- Lyrická seance u F. X. Šaldy. Karikatura Adolfa Hoffmeistra (Jaroslav Seifert, Josef Hora, František Halas, F. X. Šalda, Jindřich Hořejší, Vítězslav Nezval). (foto/46kB)
- Avantgarda 1930. Karikatura Adolfa Hoffmeistra: Karel Teige, Vítězslav Nezval, Jindřich Honzl, Jan Werich, Jiří Voskovec.(foto/40kB)
- Karikatura Adolfa Hoffmeistra Milenci v kiosku.(foto/43kB)
- Vítězslav Nezval, Magnetová hora. Slova i hudba. Rukopis notového a textového zápisu. (foto/161kB)
- Rukopis básnické sbírky: Vítězslav Nezval, Most, 1921, báseň Večerní. Rukopis autorův, korektury Jiřího Mahena.(foto/265kB)
- Grafický list Jindřicha Štyrského, návrh na obálku pro knihu Vítězslava Nezvala Strach. (Pro edici Pražské saturnalie, Praha 1930.) Koláž na papíře.(foto/144kB)
- Vítězslav Nezval, Manon Lescaut, Melantrich, Praha 1940, 2. vydání. Úprava F. Muzika.(foto/33kB)
Poslední změna: