Autor: (jaz), Mladá fronta DNES - jižní Morava, 21. 2. 2007
Tradice Lužických Srbů představují v Anthroposu
Brno - Spletitým osudům Lužických Srbů, které po staletí znevýhodňovala chybějící tradice
vlastního státu, se věnuje bohatá výstava Lužičtí Srbové - Historie, kultura, tradice.
V brněnském pavilonu Anthropos potrvá do 12. srpna. Polabští Slované již v devátém století
osídlili území Lužice, podle něhož jsou pojmenováni. Mluví jazykem podobným češtině a polštině
a žijí v německých městech Budyšín, Chotěbuz a jejich okolí. „Výstava se skládá z několika okruhů.
Mezi významné exponáty patří tradiční artefakty lužickosrbské vesnice zapůjčené z budyšínských muzeí.
V obrazové části nabízíme pohled na lužickosrbsko-české kontakty v průběhu dějin,“ uvedl autor výstavy
Petr Kaleta.
Kromě temnějších a méně zdobených krojů, hudebních nástrojů a makety lužického hradiště
patří k největším zajímavostem i kniha Mythiske bytosće łužiskich Serbow (Budyšín, 1898)
pedagoga a sorabisty Adolfa Černého, která dodnes patří k nejvýznamnějším dílům o lužickosrbské mytologii.
„Připraven je i poslechový kout s historickými nahrávkami lidových písní Lužických
Srbů a projekce filmů,“ doplnil vedoucí pavilonu Anthropos Petr Kostrhun.
Jan Chmelíček, Právo, 21. 2. 2007
O historii, kultuře a tradicích Lužických Srbů
Šanci dozvědět se víc o nejmenším západoslovanském národu, obývajícím jihovýchodní část
Braniborska a Saska, mají až do 12. srpna návštěvníci brněnského pavilónu Anthropos. Moravské
zemské muzeum tam v úterý otevřelo výstavu, čerpající z bohatých sbírek Lužickosrbského i
Městského muzea v Budyšíně, Národní knihovny v Praze a dalších institucí. Scénář výstavy je
dílem Petra Kalety, autora knihy Češi o Lužických Srbech, která vyšla v Praze v loňském roce
a na vernisáži výstavy byla představena. Kaleta sem soustředil kroje, ukázky mobiliáře z
vesnických chalup, tradiční lužickosrbské hudební nástroje, keramiku i výrobky lidového
řemesla, předměty související se zvykoslovnými obřady, literární ukázky i archeologické
nálezy a rekonstrukce sídlišť polabských Slovanů z 9. a 10. století.
Představena jsou také základní díla lužickosrbského písemnictví, překlady významných
českých autorů do lužické srbštiny, ale také dokumenty přibližující vzájemné kontakty
uměleckých a intelektuálních špiček obou národů. Zájemci si mohou na výstavě také poslechnout
historické nahrávky lidových písní a k dispozici jsou i filmy.
Na území SRN žije podle odhadů zhruba 50 tisíc příslušníků národa, který obývá Lužici
od doby stěhování národů a do dnešního dne užívá kromě němčiny také hornolužičtinu a
dolnolužičtinu. Jejich území bylo nově rozděleno v roce 1815 – Dolní Lužice a severovýchodní
část Horní Lužice připadly Slezsku a Braniborsku, zbytek Horní Lužice připadl Sasku, kde vůči
Srbům uplatňovali liberálnější přístup. Největší asimilace srbského obyvatelstva proběhla v
poslední třetině 19. století, nejvíc srbských institucí bylo vybudováno za někdejší NDR, která
poměrně velkoryse dotovala srbské národní školství, periodika, divadlo.
Po sjednocení Německa vznikla Nadace lužickosrbského národa, financující lužickosrbské aktivity,
její prostředky jsou však trvale snižovány a snaha zemských orgánů o tzv. optimalizaci školství
vede k rušení lužickosrbských škol.
Známý je případ v Chrósčicích v roce 2001, kde mělo do páté třídy nastoupit jen 17 místo normou
požadovaných 20 žáků. Obci nepomohly ani protesty lužickosrbské Domowiny, ani akty občanské
neposlušnosti, ani tzv. Varnsdorfská solidarita, která shromáždila více než deset tisíc
podpisů Čechů, k nimž se přidali lidé ze dvou desítek zemí.