Autor: Markéta Stulírová, Brněnský deník, 17. prosince 2008
Na úpatí Evropy, hranici chudoby a se sny o lepším světě
Brno - Černobílé velkoformátové fotografie odhalující všední maličkosti ze života obyvatel ve vesnicích rumunského Banátu, Srbska či Turecka, mohou Brňané až do února příštího roku zhlédnout v prvním patře Etnografického ústavu Moravského zemského muzea v Kobližné ulici. Nová výstava Na úpatí Evropy přiblíží fotografické rukopisy tří autorů: Petra Francána, Gero Fischera a Petra Barana.
„Cesty vystavujících autorů se poprvé zkřížily před šesti lety, při práci na společném projektu Mezi lesem a plesem a následující léta jejich spolupráce vyústila ve společné výstavy,“ uvedla garantka výstavy Helena Beránková. Způsob práce každého z autorů je odlišný, i když je spojují podobná témata, která mají hlavně sociální podtext.
„Petr Baran akcentuje výtvarné pojetí, Gero Fischer sociální apel, Petr Francán se soustřeďuje na ryze dokumentární styl. Přesto, nebo právě proto se jejich fotografie vhodně doplňují a mohou koexistovat, aniž by si navzájem konkurovaly,“ dodává Beránková.
Kromě práce na společných výstavách se autoři věnují také vlastním projektům, proto vystavený soubor fotografií obsahuje jak tvorbu společnou, tak individuální. „Přístup každého z nás je rozdílný, v cyklu snímků Na úpatí Evropy jsme se však všichni tři snažili zachytit dobový kontext. Třeba ve vesnicích rumunského Banátu lidé odmítají žít v chudobě, chtějí se mít lépe, což je samozřejmě podmíněno i vlivem západu,“ stručně přiblížil jednu z devíti lokalit, které autoři navštívili, Petr Francán. Ten jako pedagog od roku 2002 působí na Divadelní fakultě Janáčkovy akademie múzických umění v Brně a kromě fotografování se věnuje také filmové tvorbě.
Filmování se věnuje také Petr Baran, jehož fotografie obsahují výtvarné prvky nebo jsou vytvořeny jako fotomontáže. „Pozoruhodné jsou albánské vesnice a způsob, jakým v nich lidé žijí. Je z toho cítit zásah nového a přitom snaha vyrovnat se s tradicí. Je v tom síla, která – když se podaří zachytit, navrací zpět ke svým kořenům,“ uvedl brněnský rodák Petr Baran.
Novou výstavu fotografií Na úpatí Evropy, která zaplnila tři sály a chodbu prvního patra Etnografického ústavu, doplní projekce tří neustále promítaných filmů i dvě přednášky a besedy s autory, které Moravské zemské muzeum připravuje na začátek příštího roku.
Autor: (krch), Regionální mutace| Mladá fronta DNES - jižní Morava, 17. prosince 2008
Výstava nabízí tři pohledy na Moravu i svět
Brno - Fotografie různých žánrů z jižní Moravy, ale i Estonska, Turecka či Řecka si nyní lidé mohou prohlížet v prvním patře Etnografického ústavu Moravského zemského muzea na Kobližné ulici. Výstava Na úpatí Evropy představuje díla tří spolupracujících fotografů - Petra Barana z Brna, Petra Francána ze Židlochovic a Gero Fischera z Vídně.
„Způsob práce je u jednotlivých autorů odlišný, Baran akcentuje výtvarné pojetí, Fischer sociální apel, Francán se soustřeďuje na ryze dokumentární styl. Přesto se jejich fotografie vhodně doplňují, každý přináší vlastní pohled na téma a divák tak získává trojí náhled,“ uvedla kurátorka Helena Beránková k expozici, která potrvá do 21. února.
Autor: Markéta Stulírová, Brněnský deník, 30. ledna 2009
V Paláci šlechtičen vystavuje fotograf Petr Francán
Brno - /ROZHOVOR, FOTOGALERIE/ Dokumentární fotograf Petr Francán, který je spoluautorem aktuální výstavy Moravského zemského muzea Na úpatí Evropy, o dnešní době bez nadsázky říká: Čas skleněných korálků již dávno minul.
Petr Francán pocházející z nedalekých Židlochovic se soustřeďuje především na dokumentární styl, který jej kromě fotografie inspiruje také ve filmové tvorbě. Své fotografické, filmové i výtvarné zkušenosti vyučuje na Divadelní fakultě JAMU, kde působí od roku 2002. Francánovy nejnovější snímky mohou Brňané zhlédnout na aktuální výstavě v Paláci šlechtičen v Kobližné ulici, která trvá do jedenadvacátého února.
V Etnografickém ústavu vystavujete s Gerem Fischerem a Petrem Baranem, jak vznikla vaše spolupráce?
S Petrem Baranem spolupracuji asi od roku 1995. Spolu jsme vyráželi na různá, pro nás inspirativní místa,
buď oba s fotoaparátem, nebo on s kamerou a fotil jsem jen já. Protože jsem v té době byl ještě student,
byly tyto výjezdy pro mne druhou, a musím přiznat že podstatnější, vysokou školou. S Gerem jsme se pak
potkali přes Galerii na pavlači, kterou provozuje na vídeňské univerzitě. Vystavovali jsme u něj,
a tak vlastně vznikla naše mnoholetá spolupráce. Od té doby jsme podnikli několik cest ve trojici
místo ve dvou a podstatnou část z těchto projektů prezentujeme na dnešní výstavě u Šlechtičen.
Každý z vás se soustřeďuje na jiný styl fotografie, jak moc je náročné tvorbu na jednom tématu sjednotit?
I když se dva lidé postaví přímo vedle sebe a fotí tutéž věc, nevzniknou nikdy stejné fotografie. Spíše je
to otázkou pozdější selekce, jak má vlastně výstava působit na diváka. Je ovšem pravda, že z lidského
hlediska není možné, aby jednu babičku ve světnici obskakovali tři fotografové jakoby v žáru reflektorů
módní přehlídky. Také je fakt, že dokument není jen o daném ději, ale, a možná především, o účasti či
neúčasti toho kdo dokumentuje na ději samém. Proto si po příjezdu na dané místo většinou rozdělíme terén,
rozprchneme se každý jinam a potkáme se až v dohodnutý čas.
Zabýváte se dokumentární tvorbou, co vás na tomto žánru přitahuje?
Nad tím, co je to dokument, se dá dlouze diskutovat, a to obzvlášť dnes, kdy si teoreticky
odůvodníme cokoli. Mým vědomým ideálem je vybrat v reálném prostředí takové výtvarné artefakty,
které budou vyprávět nejen o svém povrchu, ale obsahují i další informace, chcete-li poselství,
a to předávají dále. Když pak tyto šepoty a výkřiky vystavíte vedle sebe, měly by společně promluvit.
Dá se tedy říct, že dokumentární fotografové jsou jakýmsi prostředníkem mezi realitou
a lidmi nahlížejícími na svět, řekněme, povrchně?
Pokud dokumentarista dokáže svým úhlem pohledu a technickou zručností pomoci onomu vyjádření,
pokud dokáže nepřekážet svojí snahou o originalitu, unikátnost či prvenství, odvedl dobrou práci.
Výsledek ovlivňuje spousta faktorů a jen zlomek z nich závisí od nás, ale je důležité být připraven.
Případný neúspěch je však velmi bolestný, protože jde o promarněnou příležitost a hlavně nenapravitelnou.
Neřeknete: „Jé, vy jste se při krájení toho krajíce krásně zatvářila a já to nestihl vyfotit,
udělejte to prosím ještě jednou…“ Celá situace by tím byla ztracena a pošpiněna vaší lidskou malostí…
Je něco, co vás na dokumentu vůbec neláká?
Nesnáším parazitismus. V jakékoli podobě, ať už bulvární nebo tvůrčí. Ta hranice, kdy ještě sloužíte
a kdy znásilňujete, je ovšem velmi tenká a velmi individuální. Nedílnou součástí práce dokumentaristy
je neustálá práce na sebepoznání, aby byl schopen alespoň tušit, co může za daných okolností od sebe
očekávat, lidsky i profesně. Protože samozřejmě každý v životě řeší individuální problémy, ale při
práci v terénu na to není čas ani prostor. Na tom místě kde jste, jste proto, aby skrze vás byly
předány jisté věci dalším lidem.
Jaká místa vás naopak přitahují?
Láká mne fotit tam, kde cítím projev nespoutaného života, energie, která je neopakovatelná a nezaměnitelná.
Je úplně jedno, jestli to pocítíte pět tisíc kilometrů od domova, anebo na rohu ulice, kde bydlíte.
Pravda ovšem je, že pokud člověk vycestuje, zbaví se tím vlastních sociálních vazeb a lépe se soustředí
na téma, které zpracovává.
Ze společných vystavených snímků je často zřejmý kontrast tradičního života tamějších
lidí a vliv západní kultury. Jak moc jste tento paradox pociťoval v konkrétních vesnicích, které jste navštívil?
Nemyslím si, že by na těch fotografiích byla západní kultura v kontrastu s tradicí. Jsou tam technické předměty,
nejčastěji vyrobené v Číně, které by měly usnadnit či zpříjemnit člověku každodenní život. V místech,
kde lidé žijí na vysoké duševní úrovni, tyto pomůcky nehrají žádnou roli.
Přesto si myslím, že z fotek někdy promlouvá kontrast. Rozpor dnešní vyspělé civilizace s těmi,
jejichž životy jsou často podřízeny pravidlům přírody. V tom horším případě vynuceným pravidlům jiných lidí…
Tam, kde byli či jsou obyvatelé dlouhodobě vystavováni atakům například na úrovni lidské důstojnosti, vypadají
technické novinky vskutku bizarně. Očekává se totiž, že skrze ně přijde i něco duchovního, něco jako sestupující
aura západu. Někdy mne to popuzuje, ale popravdě nevím, jestli má zloba nemíří spíš k distributorům než ke
konečným zákazníkům. Čas skleněných korálků, za které by měly prosté kmeny darovat svou půdu, již dávno
minul a v jistém ohledu jsme mnohem větší chudáci než ti prostí vesničané.
Všichni tamější lidé chtějí žít lépe a tedy i přijímat novinky ze západu? Nevzdávají se tím svých tradic?
Kdo mimo klášter by zvolil dobrovolně chudobu? Samozřejmě k posunu životního stylu dochází, ale já jsem
optimista a věřím (že to i vidím), že na spoustě míst této planety nemůže být místní tradice otřesena,
protože se pojí s vlastností, která mi v našem měšťáckém stylu života tak trošku chybí, a to lidskou
důstojností v tom nejlepším slova smyslu.
Ocitl jste se v některé z navštívených zemí v nebezpečné situaci?
Jediná nebezpečná situace může nastat, když jste si příliš jisti, že víte, co děláte, anebo naopak
když propadnete panice. Mám na mysli spíše tvůrčí pochyby než nebezpečí jako takové. Samozřejmě jsou
úsměvné situace, na které mám jistý talent, jako když jsem kdesi v Rusku bodře poplácával krásnou
velkou krávu, zatímco moji souputníci stáli v uctivé vzdálenosti, protože oni na rozdíl ode mne viděli,
že ta kráva je býk v perfektní kondici. Nebylo by to tak úsměvné, kdybych rok předtím nepřesvědčil
Petra Barana, že v ohradě, odkud nutně potřebujeme záběr na rumunský horský klášter, nejsou býci,
ale neškodné jalovičky. Ale jinak extrémy nevyhledávám, nejsem válečný fotograf, i v Kosovu mne spíš
zajímaly odrazy každodennosti než prach zvířený kulkou a minová pole. Pokud nechcete lidi zneužít
nebo se jim posmívat, a to lidé na východě dobře vycítí, dá se vyjít téměř s každým.
Vraťme se ještě k vaší návštěvě Kosova. Říkáte, že extrémy nevyhledáváte, přesto,
jak jste vnímal tamější sociálně-politické napětí?
Jak tak vzpomínám na Kosovo, nejnebezpečnější byl zcela jistě vojenský doprovod, který mne doprovázel
od srbských hranic a měl mi být přidělen na celý pobyt. Naštěstí nevydrželi. Za zvuku sirény se zapnutými
majáky se hnali po prašných silnicích závratnou rychlostí, jako by mi chtěli dokázat, že jejich mercedes
nikdy nedohoním. Při průjezdech městy rozhrnovali kolony vozidel do levých a pravých krajnic, aby se ihned
za nimi opět auta řadila nazpět. Problém byl, že právě v tom místě návratu kolon jsem většinou byl já se
svou škodovkou. Osádce mého vozu se chtělo zvracet a vyslovovali poslední přání, zatímco já tušil, že se
mi vojáci mstí za to, že jsem je pro jejich univerzální vzhled s tmavými brýlemi, vyholenou hlavou a
samopaly škorpiony proklatě nízko na stehnech, tedy že jsem je všechny oslovoval stejně: veliteli.
Kromě fotografování se věnujete také filmové tvorbě, podle čeho se rozhodujete, zda na konkrétní
cestě budete fotit či točit?
Důležité je si předem říci, jedu fotit, nebo jedu točit. Ty věci nelze spojit dohromady, vznikl by chaos.
Film je natolik nákladná a složitá záležitost, že pokud není finanční zabezpečení a tedy zadavatel,
pravděpodobně to bude na výsledku patrné. Na filmu je fascinující, jak umožňuje diváka doslova uchopit
za ruku a provést celým dějem a uspokojuje mnoho našich smyslů. Na druhou stranu, fotografie působí
trvaleji, nejsou závislé na konkrétním čase prožívání. Pověsíte je a jejich vnitřní i vnější prostor
okamžitě zafunguje. Ovšem zpátky k otázce. Lakonicky řečeno: pokud někam jedu sám, většinou s fotoaparátem.
Jede-li tým, pak začíná volba mezi filmem a fotografií.
Už téměř patnáct let vystavujete v našich i zahraničních galeriích, která z výstav pro vás byla
jako pro jejího účastníka nejprestižnější?
Možná to bude znít divně, ale nevystavuji své práce a priori z prodejních či reklamních důvodů.
Spíš je pro mne důležité ty fotografie vidět v daném prostoru. Když fotky fyzicky udělám, zdají
se mi nepovedené. Teprve za pár dní si je pořádně prohlédnu, ale stále je vnímám kriticky. Tak se
s nimi postupně smiřuji, až to dospěje k té které výstavě. Teprve v reálném prostoru jsem schopen
posoudit a vnímat, zda moje nekonkrétní pocity, jež mne do projektu nutily, dospěly do konkrétní
podoby. Proto je každá výstava pro mne stejně důležitá a často vernisáž o dvaceti účastnících je
pro mne lidsky hodnotnější, než když jich přijde na dvě stě a s každým cítíte povinnost promluvit.
Právě v Brně, v Janáčkově divadle, jste měl fotky z Kosova…
Spolupráce s hejtmanstvím Jihomoravského kraje, které bylo ochotno na základě mého soukromého
projektu zaštítit mi pobyt v Kosovu 2006, a o rok později uspořádalo výstavu ve foyer Janáčkova
divadla, si velice vážím. Za prvé je tam krásný vzdušný prostor a potom každodenní návštěva
minimálně tří set diváků mi dávala téměř permanentní odezvu. Takovou návštěvnost vám žádná galerie nezajistí.
Co plánujete na letošní rok a na čem teď pracujete?
Letos mne čeká jeden projekt v Makedonii u Ochridského jezera, jeden na Ukrajině v městě
Čechograd a jeden česko-německý v západních Čechách, na neustále doutnajícím sudetském území.
Nyní dokončuji scénář k dokumentu o cyrilo-metodějských památkách a očekávám narození třetího
syna. Na to nesmím zapomenout.
Tvorba kterého z českých fotografů je vám nejbližší?
Z fotografů česko-slovenských si vážím Martina Martinčeka. Na základě jeho fotografií natočil
Dušan Hanák nestárnoucí dokument Obrazy starého sveta. Je to úžasné propojení filmu s fotografií.
Na jaké filmy fotíte a čím?
Ve chvílích, kdy se fotografií živím, většinou fotografuji na digitální zrcadlovku. To je dáno
okolnostmi a zadavatelem. Pokud ovšem jdu na místa, kde by digitál svojí konstrukcí neobstál,
například fotografování v podzemí nebo focení na střední formát, používám klasický film. V obou
případech je materiál v barvě.
Ve volné tvorbě máte raději zrcadlovku?
Nemohu samozřejmě fotografovat jen na zakázku, protože bych přišel o radost z poznávání nového.
Jako profesionál bych jen zlepšoval své sebejisté průměrné výkony a jako fotograf bych otupěl,
zchroml a zanikl. Proto alespoň čas od času podniknu vlastní projekt, ve kterém jsem sám sobě pánem.
To mi pomáhá pochopit, co vlastně chci od fotografie, kam směřuji a jaké jsou mé hodnoty. Bez nároku
na honorář splácím dluh sám sobě. Na tento druh fotografie používám výhradně filmový materiál a staré
fotografické přístroje, které jsem sháněl mnoho let. Vracím se k nim jako kamsi na začátek a vracím se
skrz ně také k černobílé fotografii.
Ta je i dnes pro mnohé dokumentaristy nenahraditelnou…
Černobílá fotografie je prostě krásná. Musíte ji vytvářet, a hlavně přes ni se dívat,
protože na rozdíl od barevné jí nemůžete jen tak něco zaznamenat. Musíte ctít objekt,
jeho tvar, a především světlo. Světlo…
Máte ještě nějaký nesplněný fotografický sen?
Uskutečňuji ho s každým prožitým dnem.