Autor: Markéta Stulírová, Rovnost - Brněnský deník, 10. října 2007
Přikryl a Stibor: přehlídka i konfrontace dvou osobností
Moravské zemské muzeum zahájilo v úterý výstavu
Zdeňka Přikryla a Miloslava Stibora. Výběr prací obou umělců mohou návštěvníci zhlédnout
v Mramorovém sále Biskupského dvora každý den kromě pondělí, od devíti hodin ráno do pěti
hodin večer. Výstava potrvá do devatenáctého ledna.
Společná expozice obou olomouckých umělců – sochaře a medailéra Zdeňka Přikryla
a fotografa Miloslava Stibora, nositelů ceny svého rodného města za výtvarné umění,
vznikla spontánně jako vystoupení celoživotních přátel. Kdysi dávno spolužáků, později
kolegů a úspěšných výtvarných pedagogů a organizátorů výtvarné života.
Oba jsou vášnivými cestovateli a propagátory světového výtvarného umění. Jak toho klasického,
počínaje antikou, tak toho současného, bouřlivého a proměnlivého, do něhož se oba aktivně
a iniciativně zapojili.
Zdeněk Přikryl se už jako student, vynikající kreslíř, rozhodl pro sochařství a prosadil
se svými expresivními komorními kompozicemi, vystavovanými především na světových výstavách
figurálního sochařství v Paříži v šedesátých letech. Peripetie jeho života jej po roce 1968
přivedly k tvorbě litých medailí.
„Na medailích jsem mohl realizovat to, co jsem nemohl dělat jako sochař,“ řekl Zdeněk Přikryl.
Protože mu z politických důvodů nebyl umožněn další profesní růst, nacházel v tvorbě medailonů
jistou tvůrčí kompenzaci. „Uvítal jsem možnost vlastního projevu alespoň na medailonech,
považoval jsem to za jistou záchranu,“ dodal Přikryl. Medaile se pro něho staly sobitou
syntézou plastiky, kresby i poezie.
Celým Přikrylovým dílem, ať už v kresbách, medailích nebo sochách, prostupují melancholické
tóny a motiv boje člověka proti zlu a bezpráví, často zosobněný v postavě Dona Quijota.
Miloslav Stibor je žijícím klasikem české fotografie. Nesporným vrcholem jeho tvorby
je cyklus Patnáct fotografií pro Henryho Millera z šedesátých let. Výrazně se tehdy
odlišovaly od převládající neerotické linie českého aktu. Lyricky obdivný pohled na
ženské tělo, které zčásti redukoval na geometrické tvary, Stiborovi umožnoval začleňování
fotografického zobrazení těla v různých formálních experimentech.
Umělcovy fotky už neukazovaly tvary ideální ženy, ale skutečnou ženu z masa a kostí.
Později se věnoval hlavně lyricky pojatým aktům , inspirovaným antikou. Do svých letošních
jubilejních osmdesáti let vyučuje na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě.
Výstava je důkazem toho, že i autorská odlišnost obou umělců není překážkou přátelské
koexistence a tvůrčí spolupráce.