OŽIVLÝ PŮVAB DIVADELNÍHO DOKUMENTU

     Výstava k 50. výročí konstituování oddělení dějin divadla Moravského zemského muzea. Seznamuje publikum s historií a posláním tohoto divadelně muzejního pracoviště, s genezí jeho sbírky, přibližuje návštěvníkům jeho podstatné aktivity. Vážně i nevážně představuje charakteristické divadelní dokumenty - standardní, výjimečné, atraktivní a kuriózní sbírkové předměty ze sbírky oddělení dějin divadla MZM (divadelní fotografie, rukopisy divadelních osobností, cedule, programy, kostýmní a scénické návrhy, loutky aj.).
     Kromě výstavy uspořádá oddělení dějin divadla k svému výročí jednodenní konferenci "Současný stav a perspektiva divadelně dokumentačních pracovišť" (výzkum, hodnocení, uchování a prezentace divadelních dokumentů). Uskuteční se na podzim také na půdě MZM.
     Ve druhé polovine prosince pak v Palác šlechtičen představíme brněnskému publiku variaci expozičního projektu "Window to Czech puppetry", který připravujeme pro podzimní loutkářský festival ve španělské Tolose.

     Oddělení dějin divadla Moravského zemského muzea v Brně má svoji nezastupitelnou roli ve studiu a dokumentaci divadelní kultury na Moravě a zvláště v Brně. Patří k nečetným divadelně muzejním pracovištím v ČR, která programově shromažďují, spravují, vyhodnocují a zveřejňují dokumenty divadla, provozovaného na českém území. Historie jeho sbírky souvisí se zrodem a činností brněnského Družstva českého národního divadla. Vzniklo roku 1881, jeho stěžejním cílem bylo vybudování samostatného stálého českého divadla v Brně. Kromě organizační, správní, provozní i umělecké divadelní činnosti, provádělo Družstvo také bedlivou dokumentaci všeho českého divadelního podnikání. Díky tomu vznikala poměrně systematická sbírka cenných teatrálií. V důsledku vydání divadelního zákona (1948) bylo správou této divadelní sbírky pověřeno od roku 1949 Moravské muzeum, přitom materiál nebyl až do roku 1951 nijak úředně předán a evidován, ba dokonce ani v muzeu deponován. V roce1955 byl zřízen při hudebně-historickém oddělení Moravského muzea tzv. divadelní referát, jehož vedoucí se stala absolventka brněnské divadelní vědy, PhDr. Jiřina Telcová. Díky její iniciativě pak došlo 1. dubna 1957 k osamostatnění referátu coby divadelního oddělení Moravského muzea.
     Sbírkový fond tehdy čítal více jak 20 tisíc teatrálií a přibližně 3000 divadelních publikací. Tento komplex se stal základem systematicky budované sbírky divadelních moravik. V současnosti obsahuje celkem 82 tisíc sbírkových předmětů - scénografii, ikonografii, rukopisy, fotografický materiál, loutky, stolní divadla, zvukové i audiovizuální záznamy a další průvodní dokumenty, jako např. plakáty a programy inscenací atd.
     Dnešní název oddělení dějin divadla je užíván od roku 1991. Pracoviště sídlí v budově na Kapucínském náměstí č. 8. Sbírka je zpřístupněna především badatelům v oboru, laické veřejnosti je prezentována rozličnými formami. Oddělení disponuje odbornou specializovanou knihovnou o 14-ti tisících titulech. V rámci možností pracovníci soustavně plní i náročné výzkumné úkoly, realizují hodnotné akvizice a uplatňují progresivní prvky ve způsobu muzejní komunikace.
     Stěžejním úkolem pracoviště zůstává výzkum, shromažďování a vědecké hodnocení dokumentů, zveřejňování poznatků a osvětová činnost v oblasti divadla na Moravě, resp. celé jevové stránky divadla, tj. veškerých projevů, i jinojazyčných, které představují nebo představovaly jakékoli vývojové tendence v dějinách divadla na českém území. Jedná se o vlastní divadelní a inscenační tvorbu (dramatiku, veškeré herectví, režii, dramaturgii, choreografii, scénografii, hudbu), technické podmínky (divadelní architekturu, jevištní technologii) a také reflexe divadla (divadelní teorii a estetiku, historii, pedagogiku atd.). Z toho vycházejí i dílčí specifické projekty včetně grantových. Cílem je rozšiřování a systemizace sbírky moravských teatrálií, tj. nalezení, selekce, získání a dokumentace reprezentativních dokladů zkoumaného jevu. Dále průběžné vyhodnocování a zveřejňování získaných poznatků. Oddělení dějin divadla dnes spolupracuje s řadou oborových muzejních a vysokoškolských institucí, jeho pracovníci se podílejí na činnosti významných nevládních organizací jako Teatrologická společnost, Sdružení profesionálních loutkářů, mezinárodní SIBMAS a UNIMA. Sbírku využívají domácí i zahraniční studenti a badatelé.
     V důsledku absence stálé divadelní expozice a příznivějších podmínek pravidelné komunikace s veřejností se oddělení dějin divadla zatím dle možností orientuje na pořádání krátkodobých výstav a dalších příležitostných programů. Připomeňme televizní filmy "Kníže Maxmilián" Josefa Krofty (ČT Brno 1978) a "Don Šajn" Karla Fuksy (ČT Brno 1984), film Miloslava Klímy a Josefa Krofty "Příběh o statečném Vladislavovi a věrné Elišce", natočený s herci DRAKu a historickými loutkami z MZM v produkci KF Praha (Studio Jiřího Trnky), ve spolupráci se Schwarzwald-film Studio v roce 1984, zajímavý cyklus televizních příběhů Rudolfa Chudoby "Černé hodinky" s hercem Státního divadla v Brně Josefem Karlíkem v titulní roli principála Janka, zdárnou sérii krátkých televizních filmů Mojmíra Brhela "Toulky", aktivity loutkářského souboru "Muzejní maringotka", celou řadu netradičních prezentačních aktivit jako živé diskusní pořady "Stará garda brněnského divadla" a "Jeviště minulosti" a několik nejvýznamnějších výstav. K nim patřily např. "100 let stálého českého divadla v Brně" (Brno, 1984), "Dynastie Kopeckých aneb moravské dědictví" (Brno, 1993), "Lesk a bída pimprlat" (Brno, 1996), "Dům plný loutek" (Brno, 1997) a také mnohé domácí i zahraniční varianty putovní výstavy "Divadlo českých potulných loutkářů". Mimořádným projektem atraktivní specifické prezentace českých loutek jako artefaktu se stala výstava "Česká loutka" v Císařské konírně Pražského hradu (2002-2003, pod záštitou Václava Havla), jejíž variaci shlédlo také brněnské publikum v Pražákově paláci Moravské galerie (2003-2004).
     Prezentovat smysluplně jakkoliv jinak bytostně dynamický jev jaký představuje divadlo, je zajisté náramně problematické. Tradiční a stále zásadní muzejní formy komunikace, tedy výstavy a expozice, jsou ve své podstatě velmi statické. Proto často usilujeme o jejich dynamizaci rozličnými satelitními programy. Vedle racionálního zprostředkování vědeckých poznatků pomocí originálních předmětů je pro nás stejně důležité také jejich estetické, umělecké předvedení s emotivním účinkem. Snažíme se o fabulaci příběhu, povýšení sbírkových předmětů na exponáty a jejich uvedení do rozmanitých kontextů. Stejně jako v divadle se divák stává spolutvůrcem představení, i zde může mít podobnou šanci. Také výstavu může vnímat mnoha smysly, včetně např. čichu a hmatu a dotvářet si ji úměrně svým schopnostem. V tomto slova smyslu mohou být i výstavy chápány jako netradiční, dynamické, aktivní a také jedinečné v čase a prostoru pro toho kterého návštěvníka. Dnešní technické vymoženosti určitě nabízejí téměř neomezenou škálu možností, jak přitažlivě a neotřele přiblížit "uspěchanému" publiku muzejní sbírkové předměty, které kdysi nějak fungovaly v kontextu divadelní inscenace. Obecně vidíme jistou cestu v pokusech vracet autentickým dokumentům jejich původní funkci, popř. v intencích současného vnímání těchto věcí jim navíc propůjčovat alespoň dočasně funkci novou. Např. ve zmíněných televizních a filmových dílech byly předvedeny autentické dávné marionety a jejich prostřednictvím sdělen příběh. Kromě toho, jakoby ve druhém plánu, pomocí výrazových prostředků vlastních televizi a filmu (střih, animace, trik, koláž, dabing, detail atd.) byly také přiblíženy svébytné principy kočovného loutkového divadla.

     V tradičně koncipovaných divadelně muzejních pracovištích nacházíme sbírky vytvářené setrvačně především z průvodních dokumentů. Většinou je pomíjena jejich původní specifická funkce, kterou v divadelní struktuře mají. Avšak právě ta by měla být dokumentována pro možnou budoucí rekonstrukci inscenace. Stejně jako si divadlo vytváří svůj specifický jazyk (předměty, zvuky, pohyb, světlo atd. se zde stávají symboly a znaky), nechť si divadelní muzejnictví najde nebo vytvoří prostředky a metody pro jeho záznam a uchování. Poté si poradí i s experimentálními počiny v divadelní praxi, které často znamenají progresivní tendence v jejích přeměnách.
     Podobnou svobodou, jakou se vyznačuje umění, mohlo by při troše fantazie oplývat i divadelní muzejnictví. Všechno chce svůj čas a 50 let muzea lze přirovnat ke kojeneckému věku dítěte. Popřejme tomuto dítěti dlouhou, šťastnou a smysluplnou budoucnost.

Jaroslav Blecha