Zahajovací řeč Mirka Dušína
na vernisáži výstavy Pavla Čecha STARÉ CESTY 9. 11. 2004

       Je červnové páteční dopoledne, když s Pavlem scházíme lesní cestou z Kopřivnice do Štramberka, na každoroční setkání příznivců Zdeňka Buriana. Slunce hřeje, nálada výborná, a tak se při našem povídání dostáváme i k Pavlově podzimní výstavě. A tehdy se nabídnu, že bych se tam mohl popřípadě ujmout slova. Známe se bezmála třicet let, něco o něm přeci vědět musím.

       Ono se to slibuje, nebe bez mráčku, večer v dobré společnosti před námi, a hlavně, do výstavy je spousta času. Ten však neúprosně utíká, prázdniny za námi, uběhne měsíc, po něm další, a já usedám k hrozivě bílému papíru, abych už konečně něco napsal. Ach ty neuvážené sliby ! Až teď si představuji tu tvrdou realitu. Slavnostní nálada mezi obrazy, kolem spousta známých i neznámých tváří, oficiální zahájení, a teď to přijde, ticho, a já mám začít. Ale čím !? Pavlovu cestu k malování jsem měl možnost sledovat takříkajíc z první řady, ale odkud se odpíchnout?

       Zkusím to třeba tím společným usednutím do školních lavic, ve druhé třídě naší komínské školy. Ano, to by mohlo být ono! Pak budu mluvit o naší touze po dobrodružství, objevení Foglara, Setona, indiánské nadšení, stavbu tee-pee, zakládání a následovné rozpouštění různých klubů a bratrstev, a Pavlovo kreslení a psaní prvních comixů, deníků, a časopisů. No ale tohle přece není zase nic tak neobyčejného! Takových kluků co si čmárali do deníků muselo všude být. Nezapletu se do toho hned na začátku? Aby to nebylo zase moc dlouhé! Tak jinak! Popíšu tu příhodu z hodiny výtvarné výchovy, v sedmé třídě. Náš úkol namalovat cestující v hromadném dopravním prostředku, se zvrhl v tvorbu co nejhrozivější ježibaby cestující v tramvaji. Aspoň že jsme ji nechali sednout. Zdokonalovali jsme pak každý tu svou stařenku k obveselení toho druhého až do chvíle, kdy nám byla naše díla sebrána a naší "soudružkou " učitelkou (která byla mimochodem vždy tak zapudrovaná že jsme nikdo nevěděli jak vlastně vypadá) udělena po zásluze výstražná pětka, v této hodině věc věru nezvyklá. Docela rád bych ty výkresy dnes viděl.

       Jenže tohle je "možná" pěkná historka, ale hodí se na uvádění malířovy výstavy? Aby si to někdo nevyložil špatně! Neúcta ke stáří, potíže s vyučujícími, ne, ne, to raději vypustím, tudy cesta nevede. Zkusím začít nadšením pro věci záhadné a tajemné.

       Naše Stínadla jsme samosebou stále hledali a jakmile se nám při našich výpravách dostal na dohled nějaký starý neobydlený dům, ihned jsme spustili pátrací akci. Na půdách jsme tam pak plní prachu zakopávali mezi starým nábytkem, a naplno prožívali tyhle skvělé okamžiky. Jakákoli námi nalezená a oceněná hloupost byla u nás výhrou v loterii. Dalšími důvody k podobným akcím byly "objevy" k jakýmkoliv vchodům a dírám, ať už šlo o potrubí k vodárně nebo ústí nějaké jeskyně. Baterka byla v těch dobách nezbytnou věcí denní potřeby.

       Ale to jsem zase někde jinde, než jsem měl v úmyslu. Opuštěné domy, chodby, vnikání do cizích objektů, no to je vizitka. Raději poskočím o pár let dál a vpluji do bezpečnějších vod.Takže vzhůru honem do let devadesátých. Máme za sebou listopad osmadevadesátého roku, kdy v revoluční horečce pobíháme z jedné divadelní besedy do druhé, aby nám pozdější realita zchladila hlavu. Pavel se pouští do tvorby perokreseb a pácháme spolu náš první comix. Dnes již raději utajované "TAJEMSTVÍ STARÉHO OPATSTVÍ" nese kresebně stopy našeho comixového krále Káji Saudka, a náš scénář je takovým spojením Foglara se všemi dalšími tituly, co nám kdy prošly rukama.

       S jednostránkovými comixy se dostáváme do sobotní přílohy ROVNOSTI, ale není to pro nás nějaká dosažená meta. Po posledním comixu, kterému mohl rozumět snad jen náš kamarád Patrik, jemuž byl také určen, se s námi v ROVNOSTI raději loučí.Po několika dalších více či méně povedených příbězích (Pavel by se jistě klonil ke slovu méně) tvoříme HONZU ŠTÍSTKA. S tím se pak ocitáme i v tvrdém světě byznysu, abychom v něm zcela zaslouženě propadli. Nijak nás to ale neničí (dokonce jsme to i předpokládali) každá zkušenost k něčemu dobrá, a Pavel se na těchto věcech dobře rozkresluje, a možná právě tehdy začíná vážněji koketovat s malířskou múzou.

       Ale zase je to asi špatně, můžu tohle někde povídat? Komiksy, úpadkové čtivo, pohrdání regionálním tiskem a ještě ten obchodní kolaps. O tomhle bude lepší takticky pomlčet. Ale co tedy bylo vlastně dál? První výstavu v klubu HORIZONT přejdu, tam byly jen pérovky a půjdu rovnou do galerie MORAVIA na Kounicově ulici. To už byl přeci určitě úspěch! Tady už visí první pravé ČECHOVINY. Kamenné lodě na pevnině, rytířská poetika, první Stínadla a oblíbená bludiště. Také jsou zde poprvé: obrazy na prodej. Pavlovy obavy se mění v radost, když je po několika dnech vše vyprodáno. Totéž se děje o tři roky později na výstavě v Městském divadle v Brně. Tam jsou obrazy rozebrány už během vernisáže, a BLESK přichází s titulkem "Mladému umělci někdo skoupil výstavu!"

       A jéje. Tohle zvání senzacechtivostí a lacinou reklamou. Raději zůstanu u obrazů. A ty byly tehdy u Mrštíků opravdu pěkné.Na této divadelní půdě se nám představuje už hotový malíř. V jeho obrazech plných příběhů potkáváme opět osamělé rytíře bojující svou poslední a předem prohranou bitvu, osamělá postava se svíčkou hledá ven svou cestu v Labyrintu života, don Quijote prožívá ve své fantazii nová a nová dobrodružství a s malým chlapcem překračujeme Rozdělovací třídu abychom se ocitli v tajemných Stínadelských uličkách. Tato polistopadová výstava je zlomová i v jiných směrech a posouvá Pavla nejen na poli uměleckém. Díky ní se seznamuje se svou budoucí ženou a já se musím po letech naučit se o přítele podělit.

       A ten kreslí a maluje, a přicházejí další výstavy. V Praze v "Solidní nejistotě", v Brně "U dobrého pastýře, v Tišnovské synagoze, i na zámku v Lysicích.Pro mne je však úžasná účast jeho "Foglarovských" obrazů v Praze u "Tvrdohlavých". Tady se na výstavě nazvané "Na stezce dobrodružství" ocitá jméno Čech mezi Burianem a Konečným, Vraštilem a Fischerem. Co jmého, to naše ilustrátorská legenda. Jsem u vytržení, vidím stát Gustava Kruma před Pavlovými plátny. Sním či bdím?

       A už zase ujíždím! Tohle je moc osobní. Koho zajímají nějaké moje pocity, když vidím jeho Stínadla vedle obálek k Foglarovkám a Václav Marhoul je prohlašuje za geniální dílo. tohle si můžu psát do deníku, ale ne povídat lidem na vernisáži.No ale co mi tedy ještě zbývá? Tak se pustím do jeho autorských knížek.Ta první nazvaná "O klukovi" dodnes leží na skříni v jeho pokoji. S tou druhou, půvabnou pohádkou "O čertovi" už měl s vydáním více štěstí, a tak ji určitě znáte. O to víc se pak můžeme těšit na novou autorskou knihu, která se jmenuje "O zahradě" a dostane se nám do rukou (aspoň doufám) na jaře příštího roku. A nejen k nám, ale i ke čtenářům ve Francii, kde vyjde současně s českou verzí. Věřím, že z ní budete stejně nadšení jako já, když jsem ji měl možnost číst.

       Tak a teď jsem sklouznul zase k reklamě. To přeci nejde, a navíc to ani není třeba. Ale teď už opravdu nevím. A to jistě zapomenu na jeho stavbu grafického listu nazvaného "Stříbrňák", na knižní obálky, ilustrování jeho oblíbeného románu "Druhé město". Musím také něco málo říct i o jeho tatínkovi a jeho malování, zmínit se o bratraanci Jindřichovi, který má jako umělecký řezbář na Špilberku svůj vlastní dřevěný svět a vzpomenout na další lidičky, kteří mu pomáhali na jeho cestě k malování. A co to všechno hodit za hlavu a udělat to jeho obvyklým způsobem. Všechny co nejsrdečněji přivítat a věřit, že se jim tahle výstava nazvaná "Staré cesty" bude prostě líbit. To by bylo! A koneckonců, vždyť to tak bude nejlepší. Ty obrazy nám toho o něm stejně poví nejvíc a určitě lépe než já. Tak Vás tedy vítám a přeji vám na těchto "Starých cestách" co nejpříjemnější zážitky.

Zdeňek Chlubný alias Mirek Dušín