|
V jantaru zakleto
Sochař a brusič jantaru Otto Potsch z dolnorakouského Wolkersdorfu vlastní ve světovém měřítku
největší sbírku surového a přírodního jantaru. Z této sbírky vybral ty nejkrásnější exempláře a
za pomoci profesionálních a velice specializovaných fotografických přístrojů je začal "zviditelňovat".Tisíckrát zvětšeny - až na velikost jednoho metru - se stávají tyto přeludy z pravěku dějin naší země exponáty.
V mramorových sálech MZM bude prezentováno na 40 makrofotografii o velikosti cca 100/70 cm spolu s 10 originálními vzorky jantaru pod lupou.
Otto POTSCH
Narodil se 20.9. 1938 ve Vídni a je zatím jediným odborníkem na zpracování serpentinitu a
přírodního jantaru v Rakousku. Vyučil se u známého vídeňského mistra řezbáře slonoviny a jantaru,
kterému vděčí za svou neobyčejnou řemeslnou zručnost i za svůj cit pro detail.
V 21 letech složil Otto Potsch mistrovsko zkoušky, v r. 1955 založil ve Wolkersdorfu, svém rodišti,
první uměleckou dílnu. Začal pracovat s ušlechtilých serpentinitem a objevil v sobě zálibu pro sošky
zvířat. Díky četným zakázkám z Evropy i zámoří se jeho jméno stalo mezinárodně známým. Od mládí sbíral
všechno, co souviselo s jeho povoláním, a uzrávala v něm myšlenky zpřístupnit své vědění a sbírky veřejnosti.
Tak zahájil takřka sám gigantický projekt, který se dal zvládnout jen neotřesitelným idealismem a téměř
nadlidským fyzickým i psychickým nasazením - totiž projekt skalního muzea.
S budováním podzemních štol začal Potsch v r. 1976. Realistické napodobení horniny a využití
stávajících skalních formací považují dnes odborníci za svébytné umělecké dílo. V r. 1980 vytvořil
Potsch v 1. patře muzea dalších 200 m2 výstavní plochy. Tato část je věnována zpracování ušlechtilého kamene.
Prostřednictvím historických dílen i zdařilých uměleckých děl sochaře Otto Potsche se zde návštěvník
dozví všechno o ušlechtilém serpentinitu. V r. 1992 bylo muzeum rozšířeno o expozici věnovanou těžbě
antimonové rudy ve Schlainingu.
Přírodní jantar
Obecně se počítá mezi minerály, i když se jedná o zkamenělou pryskyřici jehličnanů, která není
skutečně kamenem. Tyto jehličnany podobné našim borovicím určovaly krajinu na dnešním pobřeží Baltského moře
i jinde před 35 - 55 miliony let. Že se původně jednalo o tekutou hmotu, o tom svědčí četné zalité části
rostlin - kapradí, jehličí, lístky a semena různých rostlin. Ke zvlášť ceněným raritám patří zalití živočichové
jako brouci, blechy, mouchy, komáři a mravenci či stonožky a kudlanky.
Svou zlatavou září a jasem fascinoval jantar lidi odjakživa, považovali jej za fosilní zlato a
polodrahokam. Nejstarší písemná zmínka o jantaru se nachází u krále Asurnazirpala, který vládl
v Asýrii v letech 883 - 869 př.Kr. Řekové zřejmě odhalili elektrostatické vlastnosti jantaru,
nazývali ho elektron a římský spisovatel Tacitus píše o Estuerech (Estoncích) žijících na pobřeží
svébského moře, dnešního Baltu, kteří jantar vybírali především při bouřlivém moři z Baltu.
Ještě v minulém století byl tento způsob sběru zcela běžný, teprve kolem r. 1890 se začal jantar těžit
"z modré země" hornickým způsobem. Víc jak 1500 horníků vytěžilo tehdy 202.000 kg jantaru denně.
Na jantarové stezce, která vedla z baltského pobřeží přes Polsko, Česko, Weinviertel a Burgenlandsko
až do Aquileje, panoval čilý obchod s jantarem, který byl oblíben jako šperk a ozdoba, ale i jako kultovní předmět.
RNDr. Růžena Gregorová,
Geologicko paleontologické oddělení Moravského zemského muzea