POVĚŠENÉ OBRAZY VLASTY TŘEŠŇÁKA

Vlastimil Třešňák
(prozaik, básník, textař, hudební skladatel, zpěvák, malíř a fotograf)

      Narodil se 26. dubna 1950 v Praze a dětství prožil u prarodičů v Karlíně. Od osmnácti let začal vystupovat s kytarou jako písničkář, nejprve na Karlově mostě, později na počátku 70. let minulého století v rámci sdružení Šafrán (spolu s Vladimírem Mertou, Jaroslavem Hutkou a dalšími). Postupně přidával ke svému písničkaření další aktivity: začal psát, malovat a fotografovat. Své obrazy a fotografie vystavoval oficiálně (v Nerudovce) i neoficiálně (po soukromých bytech či půdách), jeho literární prvotiny vycházely jako samizdaty a od roku 1979 v exilových nakladatelstvích.
      V prosinci 1976 se stal jedním z prvních signatářů Charty 77, za což byl politicky perzekvován a bylo mu znemožněno oficiální koncertování. Stupňující se tlak režimu proti jeho osobě vyvrcholil zařazením do akce "Asanace" a po sérii brutálních výslechů příslušníky Státní bezpečnosti v červenci 1981 se V. Třešňák rozhodl pro emigraci. V dubnu 1982 odjel nejdříve do Švédska, kde získal politický azyl a později i státní občanství. Od roku 1983 žil převážně ve Frankfurtu nad Mohanem. V následujících letech koncertoval, hrál divadlo, vydával knihy a pořádal výstavy na mnoha místech Evropy (např. Uppsala, Stockholm, Antverpy, Rotterdam, Berlín, Stuttgart, Frankfurt nad Mohanem). V exilu mu také vyšla v Kolíně n.R. v nakladatelství Bund-Verlag kniha obrazů s textem Pavla Kohouta "Adam und Söhne" /r.1986/ a po návratu pak v pardubickém nakladatelství Lithos kniha portrétů 49 mužů a jedné ženy s názvem "49+jedna"/r. 2004/. První ucelenou výstavu svých obrazů u nás po listopadu 1989 měl v Praze v roce 1991. Natrvalo se do České republiky vrací v roce 1995, pokračuje dál ve výše zmíněných aktivitách a především: žije.

     Když se Třešňáka zeptáte,jak by on sám charakterizoval svou výtvarnou tvorbu, dozvíte se: "Jsem malíř samouk. Mým nejoblíbenějším českým malířem je - podobně jako pro Pabla Picassa - Josef Lada." Od něho ostatně Třešňák převzal černé linky, kterými obtahuje své figury.
     Třešňákovy obrazy patří do oblasti insitního umění, nezapřou literární inspiraci, mají svůj humor, vtip a nadsázku, ale také svou poetiku. Je možné je vnímat i jako pouhé artefakty,ale byla by to škoda: na obrazech totiž není nic náhodného, vše má svůj vnitřní význam a řád, důležité jsou detaily.
     Jeden příklad za všechny: smějete se rohatému Marxovi a Leninovi se srpem a kladivem za pasem, ale důležité je povšimnout si, že jsou oba zobrazeni jako lotrové pod ukřižovaným Kristem.
     Jak správně napsal o Třešňákových obrazech spisovatel Ludvík Vaculík: "Jeho malba je řemeslně realistická, obsah a smysl básnický, zdánlivě jsou to karikatury. Ale pochopit je může jen pozorovatel tak životně anebo čtenářsky zkušený alespoň jak Vlastimil Třešňák."
     Ano, Třešňákovy obrazy nejsou jen pouhými hříčkami, ale mají vždy i hlubší psychologický a filosofický podtext. A s tímto vědomím je třeba se na ně dívat. Ostatně jako na celou Třešňákovu tvorbu.