Na nejvýchodnějším ze tří poloostrovů Chalkidiki, kde se majestátně vypíná hora Athos, žijí již přes tisíc let mniši, pohrouženi do svých modliteb. Přidělená privilegia jim dávají status ochránců ortodoxní víry a kultury. V klášterech jsou stále uchovávány jedinečné poklady, jako zlaté buly byzantských císařů, vzácné rukopisy, tisky, ikony a relikvie. Zdejší ortodoxní obce mají dodnes pro Řecko i pro slovanské pravoslavné národy nepřehlédnutelný náboženský a politický význam.
První křesťané se na Athosu usazovali již za vlády Konstantina Velikého. Od 3. století
podnikali barbaři dalších téměř šest set let do této oblasti ničivé nájezdy. Díky tomu
se z tohoto období nedochovaly žádné písemné památky. Přítomnost mnichů dokládají mnohá
písemná svědectví až z 9. století. Athos byl již zastoupen na synodu v Konstantinopoli
roku 842. V roce 963 založil Athanásios z Trapezuntu první klášter Megístis Lávras.
Ze skromných poustevnických začátků se formovala klášterní komunita, do níž přišel
značný počet mnichů i ze slovanských zemí. Ti si začali brzy stavět vlastní kláštery.
Nejstarší z nich, bulharský Zografou, vznikl asi v 10. století. Na počátku 11. století
existovalo ruské hesychasterion Xylurgu. K němu přibyl roku 1169 nový ruský klášter
Aghiou Pandeleimonos. Jako poslední ze slovanských klášterů na Athosu byl vybudován
na samém sklonku 12. století srbský Chiliandariou.
Roku 1045 císař Konstantin Monomachos vydal dodnes platné ustanovení, jež přísně
zakazovalo vstup ženám na Svatou horu. Později se zákaz rozšířil dokonce i na samice
zvířat. Díky podpoře byzantských císařů a také díky četným darům se kláštery brzy
staly vlastníky rozsáhlých pozemků. Také v době turecké nadvlády jim byla přiznávána
četná privilegia.
Na Athosu vyrostly tři slovanské a sedmnáct řeckých klášterů - Megístis Lávras, Vatopediou,
Iviron, Dionisiou, Koutloumousiou, Pandokratoros, Xiropotamu, Dochiariou, Karakalou,
Filotheou, Simonos Petras, Aghiou Pavlou, Stavronikita, Xenofondos, Grigoriou, Esfigmenou,
Konstamonitou.
Na Svaté hoře se používá juliánský kalendář. Kromě kláštera Iviron, kde se čas určuje
chaldejským způsobem - jeho základem je východ slunce, se v ostatních klášterech čas
určuje způsobem byzantským - jeho základem je západ slunce. Po západu slunce začíná
nový den. Těžká vrata klášterů se zavírají a mniši i poutníci odcházejí do svých cel.
Asi ve tři hodiny našeho času jeden z mnichů budí ostatní a svolává je rytmickými
údery na malé dřevěné "símandro" k noční modlitbě. Mniši a poutníci se shromáždí
v hlavním chrámu kláštera - katolikonu. Na noční modlitby navazují ranní a po nich
následuje liturgie. Kolem osmé hodiny se mniši a poutníci přesunou z katolikonu do
jídelny - trápezy. Spolu s katolikonem tvoří nejdůležitější část kláštera; tady se
totiž během čtení životopisů svatých společně stoluje, což je vlastně poslední část
svaté bohoslužby. Potom se mniši věnují svým zahrádkám, olivovým sadům, vinohradům,
malování ikon a řemeslné výrobě. Siesta končí kolem čtvrté hodiny odpoledne našeho
času. To je ta pravá chvíle ke svolání odpolední bohoslužby, následuje druhé jídlo
dne, po němž se mniši a poutníci vracejí do katolikonu, aby se poklonili vystaveným
relikviím a ostatkům svatých.
Význam Svaté hory Athos v životě slovanských národů nespočívá jen v šíření monastického ideálu. Svatá hora se stala důležitým střediskem řecké i slovanské vzdělanosti a písemnictví. Setkávala se tu byzantská kultura se slovanskou i představitelé jednotlivých kultur. Zánik byzantské říše v roce 1453 znamenal konec byzantského působení ve slovanských zemích. Styky s byzantským kulturním prostředím se omezovaly především na spojení se Svatou horou Athos.
RUSKÝ KLÁŠTER AGHIOU PANDELEIMONOS
Blízko moře, z krajiny zaplavené zelení, se vynořuje ruský klášter Aghiou Pandeleimonos. Zdálky působí jako menší město se zelenými kupolemi. Z hierarchické stupnice klášterů vyplývá, že je devatenáctý v pořadí a žije v něm nyní asi sedmdesát mnichů. Hlavní chrám kláštera - katolikon - je zasvěcený Svatému Velikomučedníkovi a léčiteli Pandeleimonovi.
Jedním z prvních ruských návštěvníku Svaté hory Athos byl mnich Antonij. V 11. století působil v klášteře Esfigmenou. Opsal řecké zásady a pravidla života mnichů a přinesl je na Rus a založil první ruský klášter, Pečerskou lavru v Kyjevě (Kijevo-Pečerskaja lavra). Dnes je tento muž uctíván jako svatý.
Cestou do hlavního města Svaté hory, Karyes, asi hodinu chůze od kláštera Pandeleimonos,
se na jedné plošině nachází Paliomonastiro, jež je od roku 1765 součástí kláštera. V tomto
místě byl původně postaven klášter Thessalonikeos, který však později doznal úpadek a byl
mnichy opuštěn. Ve 12. století "První řád" Athosu spolu se shromážděním věnoval již opuštěný
klášter klášteru Xylurgu, dnes zvaný Bohorodička, který vlastnili ruští mniši. Ti se přesunuli
do opuštěného kláštera a klášter Xylurgu sloužil jako ermitáž.
Budova kláštera vyhořela ve 13. století a s ní shořely i všechny spisy. Byzantský císař
Andronikos II. Palaiologos (1282-1328) potvrdil rozsah majetku nového kláštera zlatou bulou.
Od roku 1314 je klášter uváděn jako klášter Aghiou Pandeleimonos Rusů nebo jednoduše klášter
Rusů. Dynastie Palaiologů, a poté i vládcové Srbska, podporovali klášter významnými dary
a statky. Ve "Třetím řádu" Athosu se představený kláštera podepisoval řecky, což znamená,
že většina mnichů byla pravděpodobně řeckého původu. Po roce 1497 se v klášteře zabydlovali
hlavně mniši ruské národnosti. O více než půl století později, roku 1552, byl klášter dočasně
a nakrátko uzavřen, aby byl znovu uveden do provozu, ovšem s nevelkým počtem mnichů.
17. století bylo pro klášter stoletím úpadku. Roku 1725 měl klášter dva ruské a dva bulharské
mnichy. V polovině 18. století patřil opět Řekům. Zanedlouho však mniši klášter opustili
nadobro a přesunuli se blíž k moři, na místo, kde roku 1667 Jerissos Christoforos postavil
malý kostel Vzkříšení Krista. Tam také založili nový klášter pojmenovaný Ruský (1765).
Klášter dostal do své pravomoci patriarcha Konstantinopole Dionýsos. Pod záštitou patriarchy
Grigoria V. se budovy kláštera rychle rozrůstaly. V roce 1875 počet Rusů převažoval nad Řeky
a poprvé byl také zvolen igumen ruského původu. V roce 1903 žilo v klášteře již 1 446 mnichů.
Hlavní chrám kláštera se stavěl v letech 1812-1820. Klášter má ještě 35 kaplí, mezi nimi vyniká kaple Svaté ochrany Bohorodičky, kaple Alexandra Něvského a kostelík Svatého Mitrofana. Trápeza - jídelna - byla postavena roku 1890 a mohlo se v ní najíst až tisíc mnichů. Ve zvonici, postavené v roce 1893, je umístěn druhý největší zvon na světě. Váží 13 tun a vyzvánějí na něm dva mniši. Vedle tohoto obra je ve zvonici zavěšeno ještě dalších 32 zvonů, které rytmicky rozeznívají další dva mniši. V knihovně pak je uloženo 1 064 kodexů psaných ručně a 25 tisíc svazků tištěných v řečtině a v jazycích slovanských.
Odlehlý od všech ostatních klášterů na Athosu, ukryt v bohatém lesním porostu, se nachází impozantní srbský klášter Chiliandariou. Název pochází od zakladatele jednoho malého kláštera, jenž se jmenoval Chelandarios či Chilandarios. V současné době je čtvrtý podle hierarchické stupnice klášterů a žije v něm asi 35 mnichů. Hlavní chrám kláštera - katolikon - je zasvěcený svátku Uvedení Přesvaté Bohorodice do chrámu.
Založení srbského kláštera na Svaté hoře Athos je nerozlučně spjato s patronem srbského národa,
svátým Sávou, a jeho otcem svatým Symeonem.
Nejmladší syn srbského knížete Štěpána I. z dynastie Nemanjičů, Rastko, se zřekl světského
života a pod jménem Sáva se stal mnichem v ruském klášteře Aghiou Pandeleimonos na Athosu.
Toto rozhodnutí otřáslo jeho otcem, který byl švagrem byzantského císaře Alexiose III.
z dynastie Angelů. Na důkaz své oddanosti ortodoxii pak Štěpán založil řadu klášterů
v Srbsku. Nakonec se Štěpán v roce 1196 zřekl knížecího trůnu ve prospěch svého prvorozeného
syna Štěpána II. Prvověnčaného a odešel jako mnich do kláštera Studenica. Odtud se potom
vypravil na Athos, kde se v řeckém klášteře Vatopediou setkal se svým synem Rastkem, tehdy
již mnichem Sávou (1175-1235 ). Tady se Štěpán I. stal mnichem pod jménem Symeon.
Po prosbách Štěpána II. byl srbským mnichům zlatou bulou Alexiose III. Komnéna nabídnut
zruinovaný opuštěný klášter Chelandariu, který patřil ke klášteru Vatopediou. Na těchto
troskách vybudovali Symeon a Sáva nynější klášter Chiliandariou, jenž se stal a stále
zůstává centrem srbského duchovního života. V jeho zdech mnich Symeon roku 1200 umřel
a o pět let později, tedy roku 1205, byl svatohorskými mnichy prohlášen za svatého.
Jeho syn - mnich Sáva - byl vysvěcen na prvního srbského arcibiskupa.
V následujících letech klášter štědře podpořili srbští vladaři, a tak se stalo, že se
svou rozlohou zařadil na Athosu hned za klášter Megístis Lávras. Během požárů v letech
1722, 1891 a 2004 klášter utrpěl velké škody. V průběhu 18. století zde žilo mnoho mnichů
z Bulharska, ale po návštěvě srbského krále Alexandra Obrenoviče se do kláštera vraceli
Srbové. V období osvobození Makedonie od Turků (1912) se srbští mniši přiklonili k připojení
Svaté hory Athos k Řecku.
Hlavní chrám byl postaven ve 13. století, nástěnné malby vznikaly ve 14. století. V 19. století byl chrámový prostor vymalován znovu, byly však zničeny významné malby makedonské školy. Mozaiková podlaha a dřevořezba ikonostasu z roku 1774 patří k nejcennějším na Athosu. Z dvanácti kaplí je vyzdobena nástěnnými malbami kaple Aghiu Georgiu. V klášteře jsou schraňovány dva kříže s "Timio Xylo" (odštěpek Svatého dřeva), dále pastorální berle, výšivky, přenosné ikony, korouhve králů, sbírka mincí, sbírka chalkografií, slovanské rukopisy a kodexy psané na pergamenech.
Vzdálený dvě a půl hodiny chůze od kláštera Chiliandariou leží bulharský klášter Zografou. Původně se jmenoval Aghios Georgios tu Zografou. To proto, že ikona Aghios Georgios, umístěná v klášteře, má takřka mystický původ; nebyla prý namalována lidskou rukou (Řekové mají pro tento úkaz termín - acheiropoietos). V současné době je Zografou devátý podle hierarchické stupnice klášterů a žije v něm asi 25 mnichů. Hlavní chrám kláštera - katolikon - je zasvěcený Svatému Velikomučedníkovi Jiřímu Vítěznému.
Ústním podáním se traduje, že klášter byl založen bratry Mojžíšem, Aaronem a Janem z
Ohridu za panování byzantského císaře Leona VI. Sofu (Moudrého), který vládl v letech
886-912. Ve 13. století je zmiňován jako klášter Bulharů, neboť v jeho osazenstvu už
převládali bulharští mniši. V té době byl podpořen dotací císaře Michaela VIII. Palaiologose.
Počátkem 14. století klášter vypálili Katalánci a mnoho mnichů bylo umučeno. Ale byzantští
císaři Andronikos II., Andronikos III., Ioannes V. z dynastie Palaiologů, stejně jako
vládcové Srbska a Moldavsko-Valašska, věnovali klášteru značné jmění.
Během převahy stoupenců uzavření unie s Římem ("enotikon"), která byla důsledkem ohrožení
samotné existence Byzantské říše osmanskými Turky, se mniši postavili unii na odpor.
Unionisté se snažili jejich odpor zlomit. Postiženi byli i mniši v klášteře Zografou.
Dvacet šest jich bylo upáleno v klášterní věži. Památka těchto nezlomných asketů byla
uctěna teprve v roce 1873, kdy jim byl na místě tragické události postaven památník.
Ale v těch osudových letech byl klášter opuštěn, aby jej roku 1509 zrenovoval moldavsko-valašský
vládce Štěpán VI.
V roce 1716 bylo opraveno východní křídlo, v letech 1862-1896 byla postavena severní a
západní strana kláštera. Nový katolikon vyrostl roku 1801 a nástěnné malby spatřily světlo
světa roku 1817, ikonostas a hlavní oltář dodnes zdobí nádherné dřevořezby. Klášter měl
a má čtrnáct kaplí, z nichž tři svého času umělci vyzdobili nástěnnými malbami. Nad
trápezou (jídelnou) byl vybudován v roce1896 chrám Svatého Cyrila a Metoděje. A tak
se stalo, že v 19. století byl Zografou po ruském Pandeleimonu druhým nejbohatším
klášterem na Svaté hoře Athos.
Knihovna, umístěná ve věži kláštera, obsahuje 550 ručně psaných kodexů, z toho 162 v
jazyce řeckém a 388 v jazycích slovanských a dalších 16 500 svazků jsou už v tištěné
podobě. Mezi památnými předměty, které klášter uchovává, jsou relikvie svatých, mešní
roucha, kalichy a zázračné ikony.
V klášteře Zografou žil v 18. století také mnich Paisij Chilendarski, bulharský historik
a buditel, který sepsal historii bulharského národa do pádu bulharského carství.
Bulharský klášter Zografou na Svaté hoře Athos se těšil v samotném Bulharsku tak veliké
pozornosti, že v pohoří Vitoša byl po vzoru athoské komunity ve 14. století vybudován
komplex několika klášterů s jednotnou organizací.
Ivan Jánošík