Zelená krása mechorostů aneb jak se státi bryologem

místa

minivýstava:

II.

III.

IV.

VI.

VII.

VIII.

fotogalerie

Systematické členění

Mechorosty se rozdělují na tři skupiny: hlevíky, játrovky a mechy.

1. hlevíky (Anthocerotophyta)

Hlevíky jsou nepříliš početnou skupinou mechorostů. Gametofyt je tvořen zploštělou lupenitou stélkou, která tvoří růžici. Ta je vícevrstevná. Barva stélky je nejčastěji tmavě zelená. Stélka obsahuje často dutinky vytvořené rozrušením skupin buněk, které jsou vyplněné slizem. V nich symbioticky žijí sinice rodu Nostoc. Buňky obsahují jeden chloroplast (pouze výjimečně více). Pohlavní orgány vznikají ponořené na horní staně stélky. Jejich vývoj na jedné rostlině je časově odlišen, a to tak, že antheridia vznikají dříve. Tím se zabraňuje samooplození. První dělení zygoty je podélné (na rozdíl od příčného dělení u ostatních mechorostů). Výtrusy jsou obsaženy v kuželovitém výčnělku – růžku, který nemá žádný štět. Otevírá se většinou podélným rozplétáním od shora dolů. Stěna tobolky obsahuje chlorofyl, je mnohovrstevná a je opatřena funkčními průduchy. Uvnitř tobolky je vyvinuta kolumela (střední podélný sloupek), která zprostředkuje výživu spór a zajišťuje mechanickou oporu tobolky. Spóry vznikají v tetrádách (čtyři vzniklé spóry jsou nějaký čas pohromadě), které se posléze rozpadají. Mají tvar čtyřstěnu a na povrchu jsou často skulpturované. Mimo spór tobolka obsahuje mrštníky (pseudoelatery). Mrštníky jsou schopny vykonávat hygroskopické pohyby a napomáhají tím uvolňování spór z tobolky. U nás je nejběžnějším druhem hlevík polní (Anthoceros agrestis), který roste na vlhkých strništích nebo brambořištích, méně často pak na vlhkých úhorech.

2. játrovky (Hepaticophyta)

jamuška drobná (Blasia pusilla)	bezžilka mastná (Aneura pinguis)	V dřívějších dobách člověk věřil tomu, že stvořitel označil různé rostliny tak, aby bylo možné určit, které choroby lze pomocí nich léčit. Protože stélka některých játrovek připomíná nemocná játra, považovalo se za užitečné užívat jejich odvar při léčení jaterních onemocnění. Díky tomu získaly játrovky své jméno. Léčivé vlastnosti játrovek se ovšem nepotvrdily. Játrovky jsou buď lupenité, nebo je rostlinka rozlišená v lodyžku a lístky a pak jsou nazývány listnaté. Buňky játrovek velmi často obsahují siličná tělíska. Jsou to organely vyskytující se pouze u játrovek. Obsahují silice, terpenoidy a podobné sloučeniny. Tyto látky účinně odpuzují herbivorní hmyz a zahušťují cytoplazmu, čímž oddalují její zamrzání v zimních měsících. Tobolky játrovek nemají průduchy. Kolumela také chybí. Štět je bezbarvý a roste velmi rychle, ale vždy až po vytvoření tobolky a dozrání spór v ní. Výtrusnice se otevírají podélnými prasklinami. K uvolňování spór dochází naráz a napomáhají tomu i mrštníky (elatery). Životnost tobolek je krátkodobá. Játrovky rostou obvykle na trvale vlhkých substrátech. Některé játrovky jsou vodní. Poměrně málo druhů je přizpůsobeno suchému prostředí. Jsou častými průvodci pramenů, lesních potoků, porůstají stěny vlhkých roklí, pařezy, vlhké kameny, rostou ve skalních štěrbinách ap. Hojné jsou zvláště v horských lesích. Listnaté játrovky tvoří polštáře podobné mechům.

porostnice mnohotvárná (Marchantia polymorpha), samičí receptakula	porostnice mnohotvárná (Marchantia polymorpha), stélka s nepohlavními rozmnožovacími pohárky

pobřežnice (Pellia) s dosud uzavřenými tobolkami – "černými kuličkami"	pobřežnice (Pellia) s otevřenými tobolkami

3. mechy (Bryophyta)

Mechy jsou pro člověka nejnápadnější a druhově nejpočetnější skupinou ze všech mechorostů. Laici považují za mechy také některé další rostliny, které je vzhledem připomínají. V našich krajích jsou to například plavuně a vranečky nebo lišejníky. V průběhu evoluce dosáhly mechy značné rozmanitosti, která se projevuje počtem existujících druhů a také vzájemnými morfologickými, ekologickými i jinými rozdílnostmi.
Prvoklíček (protonema) je většinou dobře vyvinuté, nejčastěji mnohobuněčné vláknité, větvené. Někdy vytrvává prvoklíček značně dlouho, nebo po celou dobu existence mechové rostlinky (např. u druhu prchavka křivolistá (Ephemerum recurvifolium)).
U mechů je vždy rozlišena lodyžka a lístky, které jsou uspořádány buď spirálně nebo v několika řadách. Lístky jsou obvykle jednovrstevné, kromě mnohovrstevného žebra a někdy též okraje. Podle charakteru růstu lodyžky dělíme mechy na vrcholoplodé (akrokarpní) a bokoplodé (pleurokarpní). Mezi pohlavními orgány (antheridia, archegonia) je vytvořena sterilní výstelka tzv. parafýzy. Nepohlaní generace je většinou tvořena štětem s tobolkou, která se otevírá víčkem. Po jeho odpadnutí se obvykle objeví zuby obústí (peristomu). Peristom je tvořen hygroskopickými zuby a slouží k cílenému uvolňování spór v delším časovém období, nikoliv naráz jako u většiny játrovek. Uvnitř tobolky je vytvořen střední sloupek (kolumela). Štět je většinou dlouhý a statný, tvořený buňkami se ztloustlými buněčnými stěnami. Štět se prodlužuje ještě před úplným vytvořením tobolky, nebo probíhají oba děje současně. V počátečním stadiu mohou tobolka i štět asimilovat. Tobolka je zpočátku překryta a chráněna čepičkou (kalyptrou), která vzniká ze stěny zygoty a je vynesená na vrcholek tobolky. Mimo spór mohou být na různých částech mechové rostlinky vytvářeny množilky (gemy).

Mechy můžeme rozdělovat do 7 tříd, které se liší především stavbou štětu a tobolky. K nejvýznačnějším třídám patří rašeliníky (Sphagnopsida), mechy ploníkové (Polytrichopsida) a mechy prutníkové (Bryopsida).

mechy ploníkové (Polytrichopsida) Ve většině základních botanických učebnic je představován ploník (Polytrichum) jako modelový příklad mechu. Je to dáno širokým rozšířením ploníků a jejich snadnou poznatelností. Ne každý však ví, že mezi ploníkovité patří i největší suchozemské mechy, jedinci druhu Dawsonia superba mají lodyžku dlouhou 60 cm i více. Zástupci rodu Dawsonia rostou hlavně v Austrálii a na Novém Zélandě. Ploníkovité mají obvykle dobře vytvořená vodivá pletiva ve stonku i v lístcích. Protáhlé buňky vodivých pletiv napomáhají vedení vody a produktů fotosyntézy. Nazývají se hydroidy a leptoidy. Hydroidy jsou analogické trachejím cévních svazků, leptoidy jsou analogické sítkovicím. Lístky jsou obvykle v 6–8 spirálně uspořádaných řadách. Lístek je dlouze kopinatý s vícevrstevnou čepelí a náhle rozšířenou bezbarvou bází. Na vnitřní straně lístku jsou kolmo k ploše lístku vyvinuty četné asimilační lamely. Tobolka vyrůstá na dlouhém štětu, je obvykle hranatá a na bázi má vyvinutou apofýzu. Zuby obústí jsou mnohobuněčné. Kolumela je ve vrcholové části rozšířena v blanitý útvar zvaný epifragma. Spóry jsou drobné a vypadávají z tobolky otvory mezi obústními zuby a epifragmou. Rekordmanem (nejen této skupiny mechů) je Dawsonia, u níž lze napočítat až 65 milionů spór v jedné tobolce. Ploníky se často používají k tomu, aby vytvořily bohatý, hustý, zelený koberec v japonských zahradách.	ploník obecný (Polytrichum commune)

ploník chluponosný (Polytrichum piliferum), p. jalovcový (P. juniperinum), p. obecný (P. commune) a p. ztenčený (P. formosum)	ploník ztenčený (Polytrichum formosum)


	mechy prutníkové (Bryopsida) Do této podtřídy patří více než 95 % mechů a je proto velice obtížné ji charakterizovat. Lodyžka nemá vyvinutá vodivá pletiva, je někdy zpeřená. Zuby obústí jsou tvořeny zbytky buněčných stěn a jsou obvykle článkované a hygroskopické. Tyto zuby reagují na vlhkost a napomáhají při postupném rozšiřování výtrusů
model měříku tečkovaného (Rhizomnium punctatum)	paprutka trpká (Pohlia cruda)	točivka (Encalypta)	obústí mechů křivonožka (Campylopus) a točivka (Encalypta)

	Rašeliníky (Sphagnopsida) Do této třídy patří početný rod – rašeliník (Sphagnum) a nedávno objevený mech Ambuchanania. Nejvíce se rašeliníky vyskytují v chladných a vlhkých oblastech severní polokoule. Rašeliníky jsou důležité pro tvorbu rašeliny, jedná se o komerčně nejvýznamnější mechorosty. Stavba rostlinek je unikátní. Obvykle přímá lodyžka má tři odlišné vrstvy. Vnější korové buňky jsou prázdné, bezbarvé a často velké a tenkostěnné. Střední válec je tvořen mnoha vrstvami malých pigmentovaných tlustostěnných buněk a středových, poněkud větších buněk. Na lodyžce jsou lodyžní lístky a svazečky větviček, které jsou spirálně uspořádané. Na vrcholu lodyžky je nahloučená skupina mladých větviček, která tvoří hlavičku. Lístky na lodyžkách i větvičkách jsou spirálně uspořádané. Lístky jsou tvořeny dvěma typy buněk – malými, prodlouženými chlorofylovými buňkami, které obklopují mnohem větší nafouklou, bezbarvou, mrtvou buňku s póry. Tyto porózní buňky mají obvykle ztluštěniny stěn – fibrily. Chlorofylové buňky mají na průřezu trojúhelníkový až mnohoúhelníkový tvar nebo jsou oválné. Nesčetné mrtvé, porózní buňky jsou schopny nasát u některých druhů až 20x víc vody, než váží suché rostliny. Zralé tobolky jsou téměř kulovité. Rašeliníky často vytvářejí rozsáhlá rašeliniště, tvořená silnou vrstvou rašeliny. Za svůj vznik vděčí rašeliniště především neukončenému růstu rašeliníků a jejich pomalému rozkladu.